Zahájení mezinárodní vědecké konference „Teorie a praxe sociálního státu v Evropě ve 20. století“
Úvodní vystoupení místopředsedkyně Senátu PČR na mezinárodní konferenci dne 14. 11. 2011
Vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi, abych vás na dnešní konferenci přivítala jménem svým, i jménem předsedy Senátu Parlamentu ČR Milana Štěcha , který konferenci s tématem Teorie a praxe sociálního státu v Evropě poskytl záštitu.
Pojem sociálního státu je bytostně svázán s celou novodobou historií Evropy včetně jejího úspěchu dosažení nejvyšší kvality života na planetě.
Jsem velice ráda, že se tomuto tématu konečně na této konferenci dostane seriózní pozornosti odborných (ale doufám, že nejen odborných) kruhů.
Na celé současné diskusi o sociálním státě a jeho budoucnosti mi nejvíce vadí to, jak je pokřivená. Jak jednostranně je vedena. Jednotlivé aspekty sociálního státu přece v minulosti mnohokrát představovaly nikoli brzdu, ale zdravý stimul pro jedince i celou společnost. Stimul nejen ekonomický, ale i společensko-kulturní.
Proto je nutné hledat relevantní odpovědi na základní otázky:
Má oprávnění další existence sociálního státu? Je sociální stát brzdou nebo součástí našeho sociálního a hospodářského rozvoje ? Co znamená sociální stát pro budoucnost Evropy? Jaká má být jeho podoba a jak realizovat jeho modernizaci, efektivitu a tedy trvalou udržitelnost pro důstojný život našich občanů ?
V souvislostí s krizí slyšíme, že evropský sociální model je jednou z příčin stagnace Evropy, protože brání produktivitě a plnému rozvinutí sil a schopností jednotlivce. Dokonce je prý příčinou lenosti a nezodpovědnosti. Zkrátka že tento model se přežil a tato koncepce je nepoužitelná pro nadcházející „těžké časy“.
Když zůstaneme u čistě ekonomických kritérií, je současná diskuse o sociálním státu stejně deformovaná. Zejména pokud jde o média. Nevím, jak je tomu v jiných zemích, ale u nás má dnes termín sociální stát díky médiím natolik negativní konotaci, že si spousta zejména mladších voličů, kteří se tolik neorientují v politické terminologii, musí zákonitě myslet, že ten sociální stát je koule na noze celé společnosti a zejména jejich vlastní.
Nepochybuji o tom, že tato konference názorně ukáže, že tak tomu není. Sociální stát není a nikdy nebyl uniformní. Ani nemohl být. Je dán společným jmenovatelem, hodnotami, na kterých stojí celý projekt Evropské unie jakými jsou především nediskriminace, rovné šance, pozice a práva sociálních partnerů , bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Celá oblast veřejných služeb, jejichž rozsah je pro evropský model sociálního státu podstatný, jako je sociální zabezpečení včetně důchodového systému, školství, zdravotnictví je ale v gesci národních států. Srovnání úrovně jednotlivých ekonomik a úrovně veřejných služeb bude předpokládám, obsahem bližších analýz jednotlivých přednáškových bloků.
Věřím, že vystoupení odborníků potvrdí tezi, že stavět hospodářský růst a sociální stát proti sobě je stejný nesmysl, jako vyjímat z debaty o sociálním státu kulturní a civilizační hodnoty. Že právě v této době krize, která je nejen ve svých důsledcích, ale možná i v kořenech krizí hodnot a morálky, nelze redukovat debatu jen na ekonomický rozměr, ale je nutné přemýšlet o kvalitě života v širších souvislostech.
Ráda bych upozornila ještě na jeden aspekt. Tím je vnímání samotného pojmu sociální stát. Problém je, že termín welfare state nepřekládáme do češtiny jako sociální stát, ale jako „pečovatelský stát“. Tento samotný pojem u řady těch, kteří jsou přesvědčeni, že se musí o vše zasloužit sami, může vyvolávat velkou nevoli. Tím spíše, že občané jsou dnes a denně masírováni zprávami o další blížící se ekonomické krizi a řečmi o „životě nad poměry“, kterým tu krizi údajně způsobili.
Otázka je, zda ze strany médií je tento formulační posun neznalost nebo zlá vůle. Welfare přece neznamená jen „péči“, ale také „prospěch“ nebo přímo „dobro“. Přesnější než říkat, že „sociální stát chce pečovat o všechny a zajistit blahobyt všem bez rozdílu jejich zásluh“ je prostě konstatovat, že koncept evropského sociálního státu má za cíl zajišťovat podmínky slušného žití pro své občany a zajistit všem rovné šance. Nic více, nic méně.
Je paradoxem, že pracující střední třída, jejíž důstojný život, perspektiva a stabilita je přímo závislá na úrovni a rozsahu veřejných služeb, jednak proto, že jsou většinově v těchto službách zaměstnání, ale také proto, že jim poskytují vysokou míru stability, hledí na sociální stát jako na příčinu všech problémů. Pod mediální masáží je Sociální stát podle nich jen státem sociálních dávek. „Stát blahobytu“ chce v jejich očích obětovat poctivě odpracovaný životní standard potřebám „nemakačenků“, lidí žijících z dávek, parazitů. To jsou mimochodem další populární mediální symboly, kterými dnešní tisk polarizuje společnost a buduje tak s trochou nadsázky novou třídní nenávist.
Řekněte ale těm samým lidem, kteří se pohoršují nad termínem „pečovatelský stát“, že rolí státu je podle vás „zajišťovat podmínky slušného žití pro své občany“ – a většina z nich bude zcela nepochybně souhlasit. Koneckonců je historický fakt, že za velkým poválečným vzestupem střední třídy je do značné míry právě úspěch sociálního státu.
Sociální soudržnost je, podle nás sociálních demokratů, součástí naší konkurenceschopnosti, ne její překážkou, jak evidentně pochopili i magnáti, kteří navrhují svým vládám větší zdanění svých zisků. Koncept opakovaně prokázal, že síly a schopnosti jednotlivce i společnosti nebrzdí, ale umí naopak uvolnit. Sociální stát příležitosti nebere, ale umí je dávat a rozvíjet. Neomezuje individuální aktivitu, ale naopak je schopen ji stimulovat tím, že jí nabízí rovné startovní podmínky. Tak by měl fungovat welfare state ve 21. století.
Znovu opakuji – neříkáme, že sociální stát není třeba modernizovat. Jako každý životaschopný koncept musí být i sociální stát schopen vývoje a změny. Napřed je ale diskusi na toto téma oprostit od falešných mýtů a mediálních klišé. Věřím, že tomu může výrazně napomoci i tato konference.
Ráda bych proto vzpomněla památky ing. Jana Horala, díky němuž se konference koná. Chci poděkovat Akademii věd ČR, Historickému ústavu, zejména dr. Voráčkovi a Lászlo Andorovi, kteří ji připravili po odborné stránce, panu předsedovi senátu, že ji zaštítil a vám, že jste přijali pozvání na tuto velmi důležitou debatu pro budoucnost naší země. Věřím, že konference pro nás bude nejen zdrojem poznání, ale i potěšení.
Přeji Vám úspěšné a inspirující následující dny.
Program konference (171,28 kB PDF)