Lidské zdroje v energetice, hrozba či výzva pro Českou republiku

---

 

Účastníky konference přivítala první místopředsedkyně Senátu PČR Alena Gajdůšková. Připustila, že její téma, Lidské zdroje v energetice, hrozba či výzva pro ČR, může být vnímáno jako poněkud provokativní.

První nápad uspořádat tuto konferenci, jak uvedla, vznikl někdy v roce 2003, když senátní klub ČSSD navštívil Temelín, který je úžasným lidským dílem. Zde se setkali s předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnosti Ing. Danou Drábovou:

Tam jsem pocítila velkou úctu k tomu, co lidé dokážou a co umí. A z debaty s Ing. Drábovou jsem si odnesla dvě základní informace. Tou první bylo, že lidé, kteří to dílo postavili, kteří znali a věděli, jak to udělat a měli tu dovednost a zkušenosti, vlastně pomalu mizí, že se ztratili v prostoru a čase. A druhou informací je zjištění, že nejen ČR, ale celá Evropa bude potřebovat v horizontu nějakých 20 až 30 let „přezbrojit“, tedy rekonstruovat stávající energetická zařízení, vyrobit nové kapacity ze všech oblastí využívání energetických zdrojů.

Dalším impulsem k tomu, abychom vytvořili tento prostor ke komunikaci na dané téma, je evropský set plán. Vám nemusím říkat, že je to vlastně vize EU v oblasti zajištění energetické bezpečnosti. V tomto set plánu se hovoří o horizontech 2020 a 2050.

A pro mě z toho plynou otázky.

Má Česká republika doposud potenciál v energetice? Je potřeba regenerace energetických zařízení a přenosových soustav v EU příležitostí pro ČR? Tyto otázky jsme kladli již pracovní skupině, která pracovala na přípravě dnešní konference. Zúčastnili se jí skutečně odborníci, kteří se v této oblasti pohybují v těch nejvyšších patrech. Odborníci a vysoce kompetentní lidé jsou i zde. Každý jeden z vás je nejen odborník v daném oboru, ale většinou jste také na pozicích a ve funkcích, kde můžete hodně v této oblasti ovlivnit. Ale možná byste se sami z vlastní vůle ani vzájemně nepotkali. My jsme se snažili vytvořit tento prostor pro setkání všech lidí, kteří mohou mít jakýkoli vztah, a nejen z oboru energetiky, aby přispěli k odpovědím na ty otázky, které jsem formulovala.

Naše ambice je formulovat možný potenciál pro ČR, ale i průmysl a vzdělávání. Když se to podaří, pak jsme učinili první krok, protože každý sdílený cíl má ten samoorganizující potenciál. Jestliže se shodneme a naformulujeme cíl v oblasti lidských zdrojů v energetice, v oblasti toho, jak se ČR může zapojit do evropských sítí, tak každý jeden z vás, pokud ho vezme za svůj, může přispět k tomu, aby se tento cíl začal naplňovat. A možná k tomu není potřeba ani zvláštních formálních struktur.

Pokud by tato konference byla skutečně základem diskuse a vedla k tomu, že se zformuluje onen cíl, ke kterému doufám, že se nám podaří dnes dopracovat, pokud konference přispěje k tomu, že se o této záležitosti začne debatovat a stane se skutečně záměrem podporovaným nejen ve veřejném prostoru, ale i kompetentními institucemi a pracovišti, pak to bude počátek úspěchu.

Přeji dnešní konferenci úspěch a přeji úspěch i vám. Doufám, že se nám ty naše smělé, možná méně smělé nebo více ambiciózní společné cíle podaří naplnit.

 

Panel první:

Účastníci:

Doc. Ing. Petr Otčenášek CSc., nezávislý expert v energetice

PhDr. Vladimír Špidla, eurokomisař

Ing. Roman Portužák, CSc., ředitel Odboru elektroenergetiky Ministerstva průmyslu a obchodu

Ing. Pavel Chejn, sekretář Komise pro energetické školství ČSZE

JUDr. Jakub Handrlica, Katedra správního práva a správní vědy PF UK

 

Petr Otčenášek: V úvodním slově chci vymezit problém. Příprava lidských zdrojů pro energetiku se odehrává v rámci světového hospodářství, rozvoje technologií, obav o člověka a o přírodu a o bezpečnost v nejširším slova smyslu. Jde nejen o energetickou bezpečnost, ale o bezpečnost státu v případě, že energetická zařízení nebo energetická hospodářství vykáží významné odchylky ve spolehlivosti dodávky a bude potřeba zasáhnout mimo rámec běžné rutiny a se zřetelem na strategickou vizi. Jednáme o možnosti komplexního zabezpečení energetiky ČR odborníky. Proto nemluvíme jen o vysokých školách, ale o všech, kteří budou schopni provádět bezpečně a spolehlivě svoji práci ve složitém spektru profesi. Pokud konstatujeme, že volba tématu semináře je dána hrozbou našeho zaostávání, tak je na vás, abyste míru takové hrozby posoudili. Naopak konkurenceschopnost státu ve výrobě pro energetiku může zlepšit postavení ČR na světovém trhu.

Soudobé světové společenství má vědecký potenciál, technologický park a provozní zkušenosti. Samotná EU ovládá a dále rozvíjí složité technologie od těžby zdrojů až po uložení odpadů, problémy transformace energie a její přenos. Je otázka, jestli má Evropa dostatek odborníků pro celé spektrum, nejen v technických, ale prakticky ve všech profesích na řešení energetického problému, nejen techniků, ale ekonomů, finančníků, ekologů a přírodovědců. Je posláním politiků situaci vyhodnotit a vytvořit podmínky k dlouhodobému řešení. Energetický problém nemá ve 21. století známé řešení. Odhadujeme, jak se bude svět vyvíjet v následujících 20 - 30 letech, ale za tímto obdobím jsou již jen naše vize. 20. století zabezpečilo společnost energií. Nebylo to vždy poklidně, protože v něm byly války, hospodářské krize a geopolitické střety, ale přesto byl svět z hlediska z hlediska energetiky regulovatelný

Při pohledu na předpověď Světového energetického kongresu, nás všechny zamrazí v zádech, protože konec uhlovodíkového věku a problémy s využíváním uhelné substance zřejmě vytvoří disharmonii mezi nároky a možnostmi.

Úvahy seriozních světových ústavů končí někde kolem roku 2020 až 2030. Rámec strategie se mění: trojúhelník – člověk, materiál, energie, se změnil na šestiúhelník, ve kterém vystupuje dále životní prostředí, s kapitálem a s nadnárodní regulací.

Z hlediska kapitálu, část budou investice ohromující nejen do výroby, ale také do přenosu.

Technologie dožívá, dožívají i lidé. Generační propad je objektivní a my bychom se k němu měli vyjádřit. Je zřejmé, že se Česká energetika se bude vyvíjet v evropském rámci, ve kterém byly zásadní problémy naznačeny, ale dosud ne jasně formulovány a vymezeny z hlediska dostupných řešení.

Energetická soběstačnost Evropy není dosažitelná. Bude nutné zajistit přísun zdrojů. A i to je opět otázka lidí. Žádná energetická volba na vlastních zdrojích nemůže řešit energetické potřeby EU. Spolupráce s dalšími regionů je nezbytná již proto, že manévrovací možnosti EU, pokud jde o dodávky energie, jsou omezené. Je dále zřejmé, že EU nemá žádný vliv na cenu energie.

Z hlediska současného stavu není nutné příliš strašit. V současnosti je i přes změny, které ke kterým došlo, je ČR schopna sama nebo v mezinárodní spolupráci postavit a provozovat libovolný typ zdroje. Je ale schopna o něm rozhodnout? Příklad: při tvorbě první státní energetické politiky v roce 2004 se uvažovalo o tom, že by v ČR byly potřeba postavit tři přečerpávací vodní elektrárny. Skutečnost, že o nich nebylo rozhodnuto, tkví v politických dohodách.

Výrobní potenciál ČR byl ovlivněn vývojem uplynulých dvaceti let. V té době zmizela z horizontu řada lidí, kteří byli významnými specialisty, učiteli, a byli schopni řešit problémy, které v současnosti před sebou máme.

ČR má možnosti využít všechny technologie. Ptáme se ale, jestli máme lidi, kteří toho budou schopni. Jestli máme investory, kteří jsou schopni zainvestovat a vyprojektovat velký energetický zdroj, jestli je dostatek nejen vysokoškolský kvalifikovaných odborníků ale i středoškoláků a dělnických profesí. Jejich příprava se nemůže omezit jen na výstavbu a provoz. Budou existovat fyzická omezení, přerušení dodávek, geopolitické krize, přírodní katastrofy a další. V odpovědnosti za budoucí vývoj platí to, co profesor Janouch charakterizoval jako rozpor 4x40: Politici jsou voleni volení na 4 roky, ale investice do technologie na 40 let.

Investice do lidského vzdělávání zahrnují lidské vzdělání, tedy také 40 let. Jestliže se dnes podaří, aby dnes někdo do energetického programu vstoupil, tak odborník z něj bude za 10-15 let a pak může 20 let jako odborník působit.

Stanovisko Světového energetického kongresu (World Energy Council) ukazuje, že je potřeba řešit komplexně odpovědnost vůči příštím generacím. Kromě toho poukazuje na dosažení přijatelnosti širokou veřejností.

Kompetence lidského činitele podle mého názoru vymezí i postavení škol. Člověk, který v energetice pracuje, musí mít určitou fyzickou, duševní a také mravní způsobilost k výkonu profese. Musí mít fyzický potenciál, protože jde o práce, které jsou náročné, ať už se týká manažera nebo výkonného pracovníka. Musí mít kvalifikaci pro daný obor. A tam vidíme vysoké školy, střední školy a učiliště, na všechny je nutné brát zřetel prostě proto, že bez kvalitních škol nezařídíme to, aby mohla probíhat v jednotlivých podnicích příprava k výkonu profese.

Koho se naše dnešní výzva týká? Kdo je to, ten lidský faktor, o kterém mluvíme? Jsou to politici, kteří by měli rozhodnout, kterým směrem se bude svět ubírat a jakým způsobem se zúží problematika, která je podle mého názoru v současnosti bezbřehá. Vidíme odborníky, ale jsou to nejen odborníci na výrobu a provoz, eventuálně na výstavbu, ale jsou to i odborníci, kteří budou schopni okamžitě reagovat, kdyby se stalo třeba to, co se odehrálo na Sajano-Šušenské přehradě, kde najednou vznikne katastrofa velkého rozsahu. Musíme se starat o to, co se má stát, když je potřeba přesvědčit lidi, aby se někde postavila vodní elektrárna. Číňané vystěhovali milion lidí z míst, kde chtěli postavit přehradu Tři soutěsky. Já vím, že je to autoritativní režim. Ale režim demokratický si musí rovněž poradit s problémem celospolečenského zájmu.

Všichni bychom měli myslet na to, jaká je naše odpovědnost vůči budoucím generacím tak, jak to provádí řada států v přípravě energetické strategie. První česká energetická strategie byla připravena před pěti lety. Její současná úprava vytváří text, který musí v období příštích 30 let zohlednit i nároky na lidské zdroje.

Klíčem je vzdělanost. Je třeba kvalitních škol, které by tak jako v minulosti připravily vzdělané odborníky schopné dalšího odborného vývoje. Akreditovaným odborníkem se ale stává absolvent školy až v praxi. A protože jste tady většinou z podniků, tak je nezbytné přijmout i vaši odpovědnost za to, co z  dobrého absolventa i s další pomocí škol dál uděláte.

Specifickým tématem je získání špičkových specialistů. Jména odborníků byla synonymem pro obor: Jaroslav Němec - lomová mechanika, Josef Kott, -konstrukce energetických zařízení, Vladimír Enenkl - termomechanika, Miroslav Kubín – management. Bude taková situace i v budoucnosti?

Jak tedy dále? Pro nejbližších 10 let spolehlivě provozovat a pro dalších 20 roků musíme plánovat a bádat a připravovat lidský faktor. To, co se odehraje v období za 20 až 50 let nemá pevné obrysy. Přesto je nutné již dnes jednat proto, aby se česká věda zapojovala do vývoje, do výzkumu a do evropské energetické politiky.

Jaké jsou možnosti státu v přípravě lidského činitele pro energetické hospodářství? Řada manažerů se mylně domnívá, že taková je povinnost státu. Reálné možnosti jsou ale jiné. Lze zásadně schválit životaschopný dlouhodobý dokument, takže si  budoucích studentů řeknou: „Ano, tam já chci pracovat.“ Kromě toho musí zaměstnavatelé vytvořit takovou situaci, aby rodiče i budoucí odborníci řekli: „Ano, je ekonomicky správné, že jsem se rozhodl. Budu mít zajímavou práci, nebudu nezaměstnaný a budu mít přiměřený plat.“ Na amerických univerzitách platí „publikuj nebo zhyň!“. Já tvrdím směrem k podnikům: nebudete-li připravovat lidi, kteří budou pracovat od dneška za 10, 20 roků, tak skončíte.

Informovanost veřejnost je něco, čemu jsme mnoho dlužni. Francouzská ministryně energetiky nechala před lety vyhotovit 15 stránkový text, který se rozeslal starostům a studentům a veřejnosti. Já jsem se pokusil takový text pro ČR před lety připravit. Bez odezvy. Musím říci, že informovanost  veřejnosti je stále na velmi nízké úrovni.

Čeho se bojíme ve vztahu ke strategii a k lidem? Nemůžeme se bát všeho. Buď se bojíme skleníkového efektu, nebo se bojíme jaderné a radiační bezpečnosti a bezpečnosti dalších zdrojů, nebo se bojíme ztráty spolehlivé dodávky. To je nezbytné vyváženě řešit.

Zabezpečení dostatku odborníků je i v rámci EU plně v rukách českého státu. Účastníci panelové diskuze budou hovořit o lidském potenciálu pro energetické hospodářství, o problému stárnutí technologie i lidí a zřejmě se nevyhnou realistickému hodnocené očekávaných přínosů zapojujících českou vědu. ČR má dobře provozovanou výrobu energie a její přenos a řadu výborně pracujících odborných organizací. Těch je potřeba využít k tomu, aby se i pro budoucnost zajistily technologie i lidé.

 

Vladimír Špidla: Jsem velmi rád, že tady mohu vystoupit z řady různých důvodů. Jeden z nich byl už zmíněn. Byl jsem vlastně u zrodu první energetické koncepce ČR a ta energetická koncepce stále tak, jak to sleduji trošku z dálky, jako každá, potřebuje změny, ale v zásadě je tam linie, která má svou hodnotu. Je to dokument, který je rozvíjitelný. A tím pádem jsem se s problematikou energetiky setkal jako se strategickou problematikou.

Takže mi dovolte, abych velmi stručně formuloval některé teze, protože jsem v panelu, tzn. že teze musí být formulovány stručně a možná provokativně tak, aby se potom o nich dalo diskutovat.

První z nich je, že je velmi málo zemí, jejichž energetická situace je dlouhodobě tak špatná jako situace ČR. Velmi málo. Prostě, uhlí nám dojde za 40 let, když se zarazíme na limitech. A když se nezarazíme na limitech, tak nám dojde za 80 let, a tím to zvadlo. My jsme v situaci vnitrozemského státu, což je věc, kterou velmi málo bereme v úvahu, ale 80 % veškeré dopravy na světě je námořní doprava. Čili země, které jsou na pobřeží, mají schopnost dovážet substráty a využívat energii, která je nějakým způsobem spojena s mořem. A to jsou někdy enormní kapacity, které je možné udělat v přílivových elektrárnách atd.

Další teze, kterou bych chtěl zformulovat, o níž se také velmi málo diskutuje, je čas. Změna inovačního cyklu je přibližně 50 let. Tzn., že jestliže teď začneme stavět nové kapacity, bylo to už zmíněno, 40 let je takový konvenční investiční cyklus, tzn. že v zásadě budoucí energetika bude využívat těch technologií, co máme teď. I když zlepšených, ale nebude technicky průlomově zásadně jiná.

Když se dotknu velmi vzrušující debaty o jaderné energetice, ale já nechci teď debatovat o technologiích, jen abych dokumentoval na tom jednoduchou věc – představte si, že jsme se rozhodli teď právě, že postavíme novou jadernou elektrárnu. Tak bude to lehkovodní elektrárna, protože množivá elektrárna a žádné jiné další ještě nejsou technologicky zralé, aby se daly uvést do komerčního provozu. A do komerčního provozu vstoupí naplno v roce 2030. Čili na hraně té oblasti, která se dá předvídat. Tím chci konstatovat, že otázka času je otázka daleko významnější, než jak si ji představujeme.

A dále bych chtěl zdůraznit, že otázka technologická, jakkoli je enormně významná, je pravděpodobně stejně významná jako otázka politická a sociální, protože to je rekonstrukce společnosti. To není rekonstrukce technologie. Kdybych se pokusil udělat dvě největší etapy současné společnosti, tak první etapa je využívání sluneční energie a druhá je využívání jiných doplňkových zdrojů, protože vlastně celý středověký cyklus je sluneční energie. Prostě dříví, které navázalo sluneční energii, je využívané, dobytek žere trávu, která využívá energie, voda se vypařila prostřednictvím sluneční energie a pak teče z kopce atd. Teď jsme vstoupili do fáze, která využívá doplňkových zdrojů, a ta fáze se zásadně mění. A zřejmě vstoupíme do další fáze, která bude muset založit energetiku jako takovou na daleko komplexnějším systému.

Když se podívám na ČR, chtěl bych konstatovat, že je velmi podstatné, a to už bylo do určité míry řečeno přede mnou, prostě ČR ať je to jak chce hořké, nemá kapacitu na rozvíjení své energetické nezávislosti. Nemá ani technickou, ani ekonomickou, ani intelektuální kapacitu, protože dokonce i problém EU, jak bylo zmíněno, i zde je otázka, jestli intelektuální kapacita celé EU je dostatečná k tomu, abychom byli schopni tu část civilizace, která je spojena s energií, vést na té nejvyšší úrovni. Čili první teze je jasná. Musíme si uvědomit, kde jsou naše meze, a musíme si uvědomit, že řešení našeho problému je v síti, v ničem jiném.

Abychom ovšem byli schopni vstoupit do těch nejvyspělejších sítí, tak musíme mít úroveň, která nám to umožní. Jako vstupenka pro vstup do sítí, je, že máme lidi, kteří toho jsou schopni. Jakmile je nemáme, tak tam nebudeme. A můžeme říkat, že nám někdo křivdí, ale to nemá nejmenší význam. Čili to znamená, že dlouhodobě a systematicky musíme rozvíjet svůj potenciál.

Svého času mi jeden podplukovník české armády dokázal, že ČR nemá intelektuální kapacitu na to, aby vyprodukovala dost plukovníků. Je to zdánlivě absurdní teze, ale když pak jdete krok za krokem, zjistíte, že tak absurdní není. Jestliže vezmete v úvahu kvalifikaci, která musí být, osobnostní vlastnosti, které musí být, a konkurenční obory, které využívají stejných kvalifikací a struktur osobností, tak zjistíte, že to tak snadné není.

Co z toho plyne? Když se podívám do auditoria, je tady velmi málo žen. Prostě nedokážeme-li rekrutační zdroj ženy vtáhnout do intelektuálního rozvoje energetiky, tak nás bude málo. Prostě to není možné, tolik hlav nechat stranou. Myslím si, že genderová otázka v této věci má svůj význam.

Jak už jsem řekl, ten celkový přechod je víceméně sociální, je to přechod k nízkoenergetické ekonomice. Tento přechod je spojen samozřejmě s přechodem k nízkouhlíkové energetice, to je pravda, ale širším způsobem je to nízkoenergetická ekonomika využívající maximálně energii, maximálně úspory a všechno. Znamená to ovšem, že to bude vyžadovat rozsáhlé společenské změny. Už jenom jestliže zrušíme v současnosti jednu tepelnou elektrárnu a postavíme elektrárnu nového typu, tak zaprvé potřebuje podstatně méně pracovních sil a potřebuje podstatně změněné kvalifikace. Čili přechod k jinému typu energetiky znamená přechod k jiným typům kvalifikací. A to masový přechod. Tzn., že musíme počítat s tím, že ty kapacity musí být poměrně rozsáhlé. Je to jasné, ale přesto si to, myslím, neuvědomujeme v plném slova smyslu.

Jestliže jsem se zmínil o tom, že je to nadnárodní záležitost, kde EU je nepochybně naše strategické pole, tak je to současně i jasně globální záležitost, protože jestliže si uvědomíme, že ještě my jsme se učili ve škole, že Číňanů je 600 milionů, teď jich je 1,3 miliardy, a jestliže si uvědomíme, že se dá formulovat pojem „energetická chudoba“, což se dá v podstatě shrnout tak, že pod určitou úroveň spotřeby energie jste chudí, nemůžeme předpokládat, že se Číňané dobrovolně zredukují na své spotřebě energie. Čili celková rovnováha je rovnováhou globální, tzn., že opět musíme mít velmi intenzivně schopnost ovlivňovat rozhodnutí EU, pokud jde o globální aspekty.

Dalším závěrem, který bych chtěl říci, je, že přechod k nízkouhlíkové energetice bude mít své sociální důsledky a tyto sociální důsledky musíme zvládnout i v rámci rozvíjení typických modelů evropského sociálního modelu, tj. sociální dialog. Je nezbytné do hloubky přesvědčit lidi a hlavně i v rámci těch změn jim nacházet řešení, která vnímají jako spravedlivá, protože jestliže lidé jsou schopni přijmout určité řešení jako spravedlivé a nutné, jejich schopnost snášet strázně je enormní. Jestliže tento princip té obecné metaetiky není v koncepcích zformulovaný, tak to prostě nejde, tak se ta společnost stane turbulentní a není schopna rychlého vývoje a přechodu. Čili rozvoj sociálního dialogu je podmínkou. Chci tedy zdůraznit, že rozvoj energetiky má své sociální aspekty. Pro ty sociální aspekty musíme rozvíjet velmi intenzívně struktury a instituce, abychom mohli čelit problémům, které jsou před námi.

A pokud jsem hovořil o čase, tak je zřejmé, že k tomuto přechodu je nutná i celková politická strategie. Ta se projeví i formulováním regulačních principů, zákonů národních i v rámci nadnárodní struktury EU. Tzn., že součástí této strategie je podle mého názoru intelektuální a institucionální příprava naší politiky, zejm. zákonodárných sborů k tomuto úkolu, protože ony musejí mít schopnost 40 let sledovat zásadní sociální a politickou změnu a doprovázet ji demokraticky a racionálně formulovanými pravidly, protože bez nich to nepůjde.

A na závěr chci konstatovat, že EU zformulovala energetickou bezpečnost a celkovou rovnováhu jako strategický úkol. O jednotlivých věcech se dá samozřejmě vždy detailně diskutovat, ale to, že je to otázka prvního řádu, že tato otázka není řešitelná silami jednotlivých národních států, že vyžaduje intenzivní evropskou integraci, toto strategické rozhodnutí padlo a po mém soudu je správné.

Začal jsem své vystoupení hovorem o čase, o 50 letech apod. To jsou dosti abstraktní pojmy. Ale fakt je, že můj život obecně a politický život je podstatně ovlivněn 21. srpnem 1968. A tento den je už 41 let pryč. A já mám pocit, že to bylo včera. Čili 40 let v životě společnosti a nakonec i jednotlivce v moderní době není tak dlouhý úsek. Takže se přimlouvám za velkou koncentraci úsilí a vědomí, že nejsme jistě slabí, ale musíme mobilizovat své síly. A toho času není také tolik.

 

Roman Portužák: Dnes to nebude o státní energetické koncepci, protože to je jiné téma. Nicméně lidské zdroje se energetikou neustále prolínají. Řekl bych: jsou témata filosofická, koncepční, ale i energetická koncepce je koncepce a s lidskými zdroji musí počítat.

Začal jsem netradičně, závěrem, abych vás dlouho nezdržoval, a skončím úvodem.

V podstatě to, co vidíte, je závěr takového hlavního myšlenkového směru návrhu aktualizované státní energetické koncepce. Není to nic objevného. Samozřejmě je tam vyvážený energetický mix, investování do energetické budoucnosti v celém spektru, jako je energetická účinnost, obnovitelné zdroje, samozřejmě musíme počítat s potenciálem domácích primárních paliv. Už bylo tady řečeno, že bohužel jsme vnitrozemský stát. A samozřejmě skladba zdrojů, které pokryjí v elektroenergetice jak základní zatížení, tak špičky. Konkurenceschopnost, udržitelnost, infrastruktura, bez níž se to neobejde. Ale to, co jsem vypíchnul, lidské zdroje, bez kterých to nepůjde. Pořád opakujeme lidské zdroje, protože kdysi jsem slyšel, že v našich firmách, v naší společnosti jsou lidé to nejcennější, co ta společnost má. Nikoli zařízení.

Když se podívám na návrh toho, jak by se dál měla energetická koncepce rozvíjet, tak jsou tam samozřejmě různé části, nicméně zase je tam pořád o tom, kdo to bude realizovat. Budou to realizovat lidé, lidské zdroje. Tzn., je nutné, aby ty lidské zdroje byly dostupné, aby byl dostatek kapacit, byť bylo řečeno a musím s tím vyslovit jen souhlas, ČR asi nemá na to, aby komplexně vybudovala jadernou elektrárnu. Ale má na to, aby vybudovala rozvodny, sítě, možná přečerpávací vodní elektrárnu. Nicméně je to vždy součást nějakých větších řetězců. Takže na vybudování, provoz a údržbu je potřeba mít lidi. A k tomu je musíme vzdělávat, připravovat.

Já jsem se tady jen vrátil, taková historická reminiscence, kdy jsem si dovolil mírnou úvahu, protože nejen technický stav a lidské zdroje, ale i právní prostředí, které je definováno z EU, nás někam posouvá. Řekněme, že myšlenka výborná, liberalizace, zpřístupnění, zlevnění energií konečným zákazníkům. Proti tomu jde nějaká regulace, nějaké – tady bych byl trošku prostořeký – tržní distorze typu podpory alternativních typů energií, které naší kapsu v regulované složce ceny něco stojí. Ale ona každá mince má dvě strany. Jedna strana je ta příznivá, tzn. postupné snižování ceny, regulace, trh, konkurence. Na druhou stranu, co přinesly balíčky? Jsou podinvestované zdroje, nedostatek investic do infrastruktury, přenosové sítě, distribuční sítě ať už v elektřině, tak v plynu. Samozřejmě je tu potom jistá schizofrenie trh versus zvyšování požadavku na kvalitu dodávek, vyjádřeno v ukazatelích. Protože když neinvestujete, nemůže se zvyšovat kvalita, ale co je podstatné, začne snižování nákladů na lidské zdroje, protože pochopitelně, když firma soutěží na trhu, tak co dělá? Začne řezat náklady. A to není jen v energetice, to si pamatujeme z 90. let, kdy české podniky byly nekonkurenceschopné. Co se rušilo první? Výzkum a vývoj. Kdo odcházel první? Většinou jsou to ti nejschopnější, kteří se na tom trhu práce uplatní. A samozřejmě, potom se ty podniky dostávají na úroveň podniků, které prodávají komoditu a nikoli přidanou hodnotu. A tak je to bohužel i z hlediska energetiky. Konkurence tlačí a jedna z položek, kterou je velice jednoduché redukovat, jsou právě lidské zdroje.

Já tady mám takovou provokativní otázku, jak už jsem říkal, jsem prostořeký. Z mé praxe, když jsem dělal na jednom z posledních projektů, ještě než jsem nastoupil na ministerstvo, tak průměrný věk např. provozovatelů na rozvodnách je 55 let. A jen z hlediska bezpečnosti práce, než ten člověk projde veškerými těmi školeními, to je 2 až 3krát 3 roky, tzn. 6–9 let. Neřku-li, že musí poznat to zařízení, které obsluhuje apod. Takže ta otázka je: bude docházet k black-outům? (Teď se nedívám daleko do budoucnosti, když by se vrátil na ubytovnu a nesvítilo světlo, to je black-out.) Čili rázem si uvědomíme, jak jsme najednou s tou energií spjatí, jak je to životní potřeba, kterou považujeme za samozřejmost. Ale ona to samozřejmost není.

Já bych to dál dokumentoval na vývoji počtu zaměstnanců ve společnostech s vlivem státu. Zdrojem jsou výroční zprávy. Když se podívám na vzdělanostní strukturu ČEPS, tak vidíte, zaměstnanci se základním vzděláním zmizeli někdy v roce 2002. Vyučení postupně klesají, středoškolsky vzdělaní postupně klesají, roste počet vysokoškolsky vzdělaných pracovníků v ČEPS zhruba z těch 525, což vypadá, že je chvályhodné. Bohužel jsem ale také debatoval s novým panem ministrem a jeho poradcem, což jsou samozřejmě pracovníci ČEPS. A došli jsme k závěru, že byť toto je chvályhodné, tak ten počet vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců není v energetice. Je to informatika, ekonomika, právní služby. A ti techničtí, kteří jsou schovaní v těch vyučených a středoškolských, ti klesají. To je tristní.

Když se na to podíváme z hlediska počtu zaměstnanců ČEZ, zase jsem se nedopátral ve výročních zprávách vzdělanostní nebo věkové struktury apod. Ale vidíte, to je jen dokumentace toho, co jsem se snažil prezentovat. Je to o aktuálním stavu lidských zdrojů v energetice. Čili počet zaměstnanců ČEZ trvale klesá. Když se zaměřím na střední Evropu, což jsou výroční zprávy od roku 2005 dále, zase je tam zřetelný ten celkový pokles. Zvyšuje se efektivita, všechno v pořádku, ale věřím tomu, že z hlediska té vzdělanostní a věkové struktury je to obdobné jak na ČEPS.

Tady se omlouvám, protože z hlediska časových a zdrojových jsem nepoužil české vysoké školy, ale tady je vidět další dokumentaci toho faktu, jak je ten odklon, odliv od oborů technického charakteru. Toto jsem si vypůjčil z předjaderného fóra od slovenských kolegů. Tady jsou počty absolventů katedry jaderné fyziky a materiálového inženýrství. Žluté je jaderná energetika a materiálové inženýrství. Od roku 1975 vidíte ten sešup. Zrovna tak katedra tepelné energetiky, ať to není jen o jádru, je to na tom Slovensku o celém komplexu, vidíte, do těch let 1999 jaderná energetická zařízení nula, tepelná energetika 15, v roce 1999. Věřím tomu, že když se tu podívám, já nevím, na pana docenta Kolarčíka, pana profesora Hrdličku, kolegy z elektrofakulty ČVUT, tak vím, že pokud budou prezentovat, tak čísla budou bohužel obdobná.

Takže já se teď pokusím o takový mírný přesah, protože v závěrech nebo v návrzích závěrů aktualizované energetické koncepce lidské zdroje hrají svou roli. Pokusil jsem se tu o zjednodušené schéma, jak to vidím, tržní struktury vzdělávání. Ano, i ve vzdělávání je trh, školy produkují nějaké absolventy, pak jsou tu potenciální zaměstnavatelé a mezi tím stojí ten človíček na křižovatce a říká si „kudy tudy: do techniky nebo do humanitních věd“. Samozřejmě základní školy, odtud jdou ti absolventi na střední školy ať už technické nebo obecné, na odborná učiliště. Pokud jsou dobří, tak jdou na vysoké školy nebo do energetické společnosti nebo do dodavatelských společností, ať už jsou to energetické celky, energetické služby, nebo jdou úplně jinam.

A tady jsem si dovolil přesah do druhého bloku, protože se domnívám, že bychom měli nastartovat systém. Že energetické společnosti, dodavatelé, energetické strojírenství, elektromontážní firmy a další by měli jasně definovat dlouhodobou poptávku po struktuře tak, aby jim školství tu službu mohlo poskytnout.

Samozřejmě školy zase mohou připravit jakési vzdělávací programy, ale pokud budou mít absolventy. Tady si myslím, že je důležitá role pro ministerstvo průmyslu a obchodu, které by toto v rámci rozvoje energetické koncepce mělo podporovat, ale musí při tom být samozřejmě součinnost s MŠMT.

Co jim nabídnout? Co nabídnout potenciálním studentům, učňům, absolventům VŠ? Já se domnívám, že z hlediska ČR pořád jim máme co nabídnout. Já jsem si zase vypůjčil od pana profesora Janoucha mapku. Když se podíváte z hlediska okolních států.

Německo: pořád se vedou debaty - uzavřou jaderné elektrárny nebo ne? Jestliže ano, budou deficitní.

Polsko: bude muset uzavřít 3500 MW instalovaného výkonu v uhelných elektrárnách, potenciálně až 7000 MW. Budou minimálně ve střednědobém horizontu deficitní.

Rakousko: v podstatě sezónní vývozce. Z hlediska roční bilance dovozce. Maďarsko: dlouhodobě největší dovozce střední Evropy.

Slovensko: po uzavření 2 reaktorů Jaslovských Bohunic dovozce.

Takže z hlediska české energetiky je to situace, že máme kam vyvážet, ale když se kolem roku 2015 bilance srovná, tak nevím, odkud ji přivezeme. A když se na to podívám z hlediska možnosti, co absolventům učilišť, škol můžeme nabídnout, pak máme šanci jim nabídnout do budoucna práci, protože ta práce tady bude – ve výstavbě sítí, propojení, nových zdrojů. A z hlediska časového horizontu je to solidní, stabilní šance být aktivní a mít práci po celý život. Pokud se tu obnova nastartuje.

A potom se domnívám, že – to jsem navrhl i do nějakých závěrů – bychom se na to měli podívat z hlediska podpory školství s cílem obnovy a rozvoje technické inteligence a výchovy k  udržitelné, efektivní a nezávislé energetice. Protože dům se staví z cihel. A pokud fungujeme v rámci nějakého celku a ta naše cihla bude pevná, o to pevnější bude i evropský dům.

Tady bych doporučoval, a to v rámci např. osnov, rozšířit výchovu mládeže již od mateřských a základních škol o spektrum celého energetického mixu, o tom, že technika je zábavná, že může být zajímavá, že to může být směr, kterým by se ti, kteří k tomu mají blíže, měli ubírat. Vždyť děti se ve  školce a škole učí, že si mají mýt ruce, nemají šlapat na trávu, že mají třídit odpad, ale už nic se nedozví o tom, že nemají zbytečně svítit, že mají šetřit elektřinu, že energie mají nějakým způsobem využívat a že se energie nějakým způsobem tvoří. V lepším případě až na střední škole, spíše až na té vysoké, pokud se k tomu dostanou. Takže pokud se nezačne hned na začátku, to je můj osobní názor, tak potom absolventi, a to už se dostávám k  poslednímu bodu, budou mít komplexní pohled na energetiku, který umožní dospívající mládeži nezkreslené rozhodování o volbě budoucího povolání.

Když se absolventi ZŠ budou rozhodovat mezi technickým či humanitním oborem a nebudou mít informace a dlouhodobou podporu, tak se rozhodnou směrem, který se nám asi moc nebude líbit.

A měl by být, dle mého názoru, zase je to přesah do druhého bloku, vytvořen komplex celoživotního vzdělávání o energetice. O energetickém mixu, počínaje efektivním užitím až po to, kde ta energie vzniká, jak vzniká, proč a jak se tomu nějak dá napomoci.

Takže shrnutí. Když se na to podíváme, lidské zdroje v energetice, je to hrozba či výzva? Je to hrozba i výzva. Samozřejmě pokud se nebude dít nic, tak se hrozba naplní. Pokud to, o čem dnes budeme diskutovat, přejde nejen k dalším diskusím, ale ke konkrétním akcím, nevím, třeba k vytvoření struktury celoživotního vzdělávání apod., tak potom se z toho může stát výzva a příležitost pro to, samozřejmě i z hlediska sociálního, že česká energetika i energetické strojírenství má tradici, byť samo o sobě je jen součástí nějakého širšího celku. Ale má budoucnost, má i sociální potenciál přinést lidem práci.

Např. v rámci mezinárodní energetické agentury byla prezentace Indie. A Indie má miliardu obyvatel. Dnes 80 %, cca 800 mil. jejích obyvatel, má dostupnou elektřinu s průměrnou spotřebou 750 kWh za rok. V USA je to kolem 30 000 lidí. A vlastně jejich cíl pro rok 2020 je úplně jiný, než má EU: aby všichni obyvatelé měli elektřinu a měli zhruba dostupnou elektřinu v objemu 1000 kWh za rok. Takže když si to přes palec spočtete, pro 800 mil. přidat 250 kWh za rok, pro 200 mil. 1000 kWh za rok, zjistíte, že musí postavit zhruba 80.000 MW instalovaného výkonu. S plnou dobou využití maxima. To je zase potenciál pro energetické strojírenství např. i ČR, a pro kvalifikované lidské zdroje, např. z ČR, které si tam samozřejmě vezmou jen částečku.

Takže shrnutí. Domnívám se, začít od škol. Popularizace, součást osnov, zapojit energetický průmysl a společnosti tak, aby byla definována jasná dlouhodobá poptávka pro jednotlivé typy škol. A samozřejmě vytvořit komunikační strategii a strategii pro celoživotní vzdělávání.

 

Petr Otčenášek: Vážený pane řediteli, musím říci, že některé z vašich výroků ve mně vyvolaly mrazení v zádech. Např. věta o omezování financí na rozvoj některých energetických programů, přestože samozřejmě si nemůžete počínat zcela tak, jak byste chtěli, je pro mě určitým způsobem varující. Vaše podpora školství a energeticky orientovaným činnostem je zajisté záslužná, ale chtěl bych říci, že řada z těch lidí, kteří podpory využijí a stanou se kvalifikovanými odborníky, potom z finančních důvodů utečou do zahraničí. Na druhé straně je fakt, že máme možnost přijímat dočasně ještě lidi z okolních států a z dalších zemí, ale přeci jen je to jiná kultura, jiný vztah k technickému vzdělávání. A tím si myslím, že pokud jen spoléháme na cizí zdroje a na to, co se vychová tady v republice, tak se dopouštíme omylu, který se nám v budoucnosti nevyplatí.

Poslední věc, ke které bych měl poznámku. Vy jste mluvil o zpřístupnění komplexního pohledu na energetiku. Podle mého názoru ten komplexní pohled na energetiku v ČR není vypracován. Je to váš úkol a já věřím tomu, že až doděláte floating, úpravu státní energetické koncepce, tak že takový komplexní pohled, srozumitelný pro obyvatele, pro studenty a pro stav průmyslu mimo republiku, zveřejníte.

 

Pavel Chejn: Jsem velmi potěšen, že se i politická scéna zabývá otázkami technického školství, jmenovitě odborného energetického vzdělávání.

Už dvakrát zde padlo, že energetika je takové specifické odvětví, na kterém je závislý chod našeho hospodářství, které je víceméně orientováno na průmyslovou výrobu, která tvoří i hlavní část našeho exportu. Samozřejmě bychom mohli energii dovážet, jak by to i někteří politici preferovali, nicméně zdarma nám nikdo nic nedá, takže tato cesta nikam vlastně nevede.

EU vydává určitá nařízení a určité normy. A mezi těmi nařízeními je i to, že požaduje na svých členských státech energetickou soběstačnost. Pro nás to tedy znamená zajistit provoz, distribuci, vývoj, a zajistit i odborníky, kteří budou toto na všech stupních schopni zabezpečovat.

Já se asi posunu o patro až o dvě níže než mí předchůdci. Chci hovořit o některých možnostech, resp. aktivitách, které Český svaz zaměstnavatelů v energetice udělal a hodlá udělat. A myslím, že i v  Evropě dobré příklady táhnou. Takže jestli uznáte některé náměty, že jsou dobré, tak je, prosím, vezměte za své.

Členy ČSZ jsou všechny významné energetické společnosti jak výrobní, tak distribuční, dále teplárny, ale na druhé straně jsou to i školy a výzkumná zařízení a projekční ústavy. To jen pro ty, kteří neví, co jsme za organizaci, kterou tu reprezentuji.

Když se vrátím do 90. let minulého století, začalo docházet k restrukturalizaci energetiky a celého hospodářství. My jako energetika jsme vstoupili do EU o něco dřív, protože tím, jak jsme se napojili na soustavu UCPTE (Union for the coordination of production and transmission of electricity - Sdružení pro koordinaci výroby a přenosu elektrické energie), tak jsme se s  Evropou propojili a už jsme v ní byli dříve než ostatní části hospodářství. Ovšem firmy, včetně těch energetických, v  té době měly zcela jiné problémy právě v rámci restrukturalizace. Byly to problémy technické, ekonomické. A v té době nikoho netlačily lidské zdroje. Lidí byl přebytek, dostatek. V podstatě personalisté, když šli na dvůr jakékoli školy, si tam vybrali, koho chtěli. Nic nás netlačilo. Problém byl zbavit se nekvalitních lidí. Řešilo se to cestou nejmenšího odporu, odchodem do důchodu. Nové lidi jsme nepřijímali. A tady vidím začátek. To byl první demografický propad, který nastal ve firmách. A tady byl začátek hrozby, o které se teď mluví. Už v těch 90. letech.

Do tohoto prostředí začaly vstupovat nové firmy ze zahraničí a s těmito firmami nové technologie. Tady byly zmíněny práce pod napětím, to se předtím nedělalo ve velké míře. Čili my jsme museli školit odborníky pro tyto práce pod napětím, pokud mluvím konkrétně. My jsme museli školit odborníky na další technologie. A mezitím v těch firmách docházelo k restrukturalizacím. Tím se přijala určitá opatření a musím říci, že představenstvo našeho svazu bylo dosti prozíravé a nechalo si to pak i schválit valnou hromadou svazu, čili těch velkých energetických firem, a vytyčilo úkol, aby Český svaz zaměstnavatelů převzal odpovědnost za vývoj v oblasti vzdělávání odborníků.

Tím, jak tam vstoupili hráči jako E.On a další, tak už nešlo jen o region Čech, Moravy a Slezska. My jsme se pak už stali součástí evropského prostoru a firmy požadovaly, aby odborníci byli mobilní. Čili se začalo hovořit o mobilitě pracovníků. Zároveň jsme museli zajistit odborníky v jednotlivých regionech. K tomuto účelu začala od roku 1995 větší spolupráce s vysokými a středními školami. Mohu uvést konkrétní příklady. Po dohodě s Fakultou elektrotechniky ČVUT byly vytvořeny skupiny pracovníků elektráren, kteří začali dálkově studovat na fakultě elektrotechnické. Tam nejde zajistit nic jiného než odborné studium. Zároveň na úrovni středního školství byly přijaty zásady spolupráce, které pomáhají firmám v jednotlivých regionech zajišťovat pracovníky dělnických a středoškolských profesí. Tyto zásady jsou rámcové a jsou prolongovány. Mám tady jejich poslední verzi, které jsou vždy schvalovány valnou hromadou Českého svazu zaměstnavatelů v energetice.

Tyto zásady jsou skutečně rámcové a jsou zde definovány jak úkoly pro oblast školství, tak i pro oblast světa práce. A je to definováno pro všechny významné oblasti, tzn. pro výrobní, vzdělávací, projektovou, organizační a i personální. Takže to je takový základní dokument, kterým se řídí firmy našeho svazu, a uzavírají potom na základě této rámcové smlouvy pak dílčí smlouvy v jednotlivých regionech. Tak např. ČEZ uzavírá smlouvu se střední odbornou školou v Chomutově, kde si vymezují své možnosti a vzájemnou pomoc.

Postupem času však začala i EU vytvářet své systémy. Některé asi už měla vytvořeny. My tím, jak jsme do EU vstoupili, naskočili jsme a i transformovali jsme se do systémů, které v podstatě všechny vedou k větší mobilitě pracovníků v rámci EU. Mohu jmenovat: jsou to především evropské projekty Europas, evropský systém kvalifikací, evropský kreditní systém a další. Tyto projekty mají i své české verze a energetika je do všech zapojena.

Já bych zase řekl - mohu si to dovolit, protože jsem Čech - že my Češi, ale i Moravané a Slezané, jsme trochu váhaví střelci a někdy se snažíme věci obcházet. A myslím si, že Evropa nás těmito evropskými projekty nutí, když už jsme se k tomu přihlásili, abychom věci řešili. Protože jinak, jak známe, by tu řada lidí vymýšlela, proč to nejde a možná, že bychom je ani nezavedli. Nicméně, řekl bych, že toto je velké pozitivum, a v budoucnosti se nám určitě vyplatí.

Bohužel máme, jak jsem říkal, takové ty vnitřní překážky, kdy některý politik nebo novináři jsou na to hodně vysazeni, že vyškrtnou věci, které se pak těžko narovnávají a napravují. Já bych zde třeba uvedl jeden velký zádrhel, který nám v minulosti uškodil. To byla konkrétně preference gymnázií před odbornými školami. Myslím, že to je však už napraveno a obyvatelstvo, hlavně pak rodiče dětí, si již uvědomují, že budoucnost leží právě v technických oborech. Obdobná situace je i u vysokých škol. Já pochybuji o tom, že bychom mohli v budoucnosti exportovat naše právníky a sociology do EU. Stačí se zase podívat jen na to, kteří pracovníci v jednotlivých členských státech dostávají zelené, modré nebo já nevím jaké karty. Takže z toho pohledu má odborné školství velký význam.

Do hry vstoupil i další fenomén: celá Evropa, EU včetně ČR stárne a máme problémy s demografickým vývojem. Znamená to lépe hospodařit s lidskými zdroji, které máme a budeme mít v budoucnosti k dispozici, protože si nemůžeme dovolit vzdělávat v oborech, o které nemá průmysl zájem, pak je draze rekvalifikovat, někdy i vícekrát. Musíme tedy dosáhnout toho, aby výstup ze všech škol, všech stupňů a typů se přibližoval nejvíce tomu, co firmy žádají.

Zde chci říci, že právě k tomuto problému Český svaz zaměstnavatelů v energetice jako jeden z prvních, a mohu říci, že to bylo ještě před tím, než to vyhlásilo ministerstvo práce a sociálních věcí v projektu, vytvořil 1. 3. 2006 tzv. sektorovou radu energetiky. Tato rada je dvanáctičlenná, tvoří ji zástupci významných energetických firem, ČEZ, E.On a dalších, dále pak zástupci MPO a zástupci školství. Nyní je těchto rad cca 18 a mohu říci, že byly vytvořeny po vzoru Velké Británie, resp. Skotska.

Tato rada určuje požadavky sektoru a lze říci, že v přeneseném smyslu určuje to, co se má učit a v jakém rozsahu. Takže jde o požadavky ze světa práce na které školství nějakým způsobem musí reagovat.

Poslední záležitostí je, že jsme loni odstartovali kulaté stoly konferencí, která proběhla 21. února. Těch kulatých stolů proběhlo šest. Jejich smyslem je z každého kraje republiky zjistit best practices a tyto věci potom zobecnit pro celou ČR.

Dále spolupracujeme i se zahraničními partnery, Německem, Rakouskem, Holandskem, Finskem atd. Zde jde zase o oblast certifikace, přebírání norem. A jde o to, abychom přebírali věci a dávali ty dobré příklady, než abychom to složitě vymýšleli a ověřovali. Jsme členy i EuroElectricu, mezinárodních organizací práce pod napětím a Mezinárodní asociace pro sociální bezpečnost.

Když shrnu naše úsilí a aktivity, pak nám jde o to, vytvořit stabilní systémy ve využívání lidských zdrojů, mobilitu těchto zdrojů a transparentnost v jejich využití nejen v ČR a celé EU. Jde o to, zajistit lidské zdroje i v určité kvalitě, protože kvalitní pracovník rovná se kvalitní produkt. A nechtěli bychom naplňovat jen nějaké kvóty, že musíme mít tolik a tolik vysokoškoláků, protože jako technik, a většina tady asi je techniků, víte, že Gaussova křivka platí, je neúprosná, nevymyslíme si to, jen to můžeme posouvat někam nahoru a dolu.

Ještě chci říci, že nijak těmito aktivitami neomezujeme naše členské subjekty, protože asi většina z vás ví, že ČEZ má např. projekt bakalář.

A úplně na závěr tedy řeknu, že nikdy není pozdě, ale čím to bude později, tím ty věci budou složitější a tím složitěji budeme muset přijímat opatření. Vezmeme-li v úvahu, že školství a energetika budou vždy fungovat nějakým způsobem, je tedy otázka, jak budou fungovat. A to si myslím, že je právě na nás.

 

Jakub Handrlica: Cílem mého příspěvku je poukázat na determinanty, tedy skutečnosti, které mohou pro futuro, pro budoucnost ovlivňovat vytváření obsahu strategických programů v oblasti vytváření lidských zdrojů v energetice. Klíčová slova už tu několikrát padla – programy, koncepce, záměry. Samozřejmě obsahově, strukturálně, zejména co se týče podílu státu a podílu soukromého sektoru, je obsah těchto koncepcí resp. problémů programu, výsledkem určitého politického rozhodnutí, resp. politického kompromisu a to v závislosti na preferencích té konkrétní exekutivy.

Diskusi o právních problémech bych spíše posunul jako diskusi pro futuro, která bude už reagovat na určité body, které vzešly z konkrétních diskusí. Já bych se v mém příspěvku spíše snažil poukázat na skutečnosti, které obsah těchto programů budou determinovat, ze kterých můžeme čerpat. A na ty skutečnosti už exaktně poukázal pan eurokomisař Špidla. To je členství ČR v mezinárodních uskupeních, resp. v supranacionálních organizacích, které vytvářejí takovou platformu, která může být velice dobrým základem pro další rozvoj snah ČR v oblasti vytváření lidských zdrojů v energetice.

Tímto si dovoluji navázat na jednotlivé předřečníky, kteří se už v určitých bodech té problematiky dotkli. Dovolil bych si poukázat jen na dva okruhy, na dva možné zdroje námětů pro další formování českých programů, resp. koncepcí v této oblasti. A to je organizace, která je orientovaná spíše na soft law, resp. organizace, která je orientovaná na vytvoření určitých pracovních skupin, které mají sloužit jako brainstorming, vytváření, sdílení těch nejlepších, tzv. best practices v tom odvětví. A pak na organizace, která je opravdu už nadána vytvářením těch hard law, těch závazných norem.

Tou první organizací je Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, jejíž je ČR členem, konkrétně mám na mysli její subagenturu: Agenturu pro jadernou energetiku. Tato Agentura již v říjnu 2007 vydala prohlášení, statement, které se týká kvalifikovaných lidských zdrojů v jaderné energetice. A vytýčila si strategický cíl pomoci členským státům - ČR je také členským státem Agentury pro jadernou energetiku - udržet a rozvíjet infrastrukturu lidských zdrojů. Za tímto účelem stanovila strategický plán a v jeho rámci byly analyzovány potřeby, identifikovaly se kritické oblasti, ve kterých je nedostatek lidských kapacit a to zejména ohledně výzkumných zařízení. Definovaly se možné přístupy k problematice a to především v mezinárodní rovině. Stejně tak byly vytvářeny, analyzovány možnosti, jak přilákat nové vědecké pracovníky, resp. nové inženýry ke kariéře v oblasti jaderné bezpečnosti.

V rámci tohoto strategického programu fungovaly dvě skupiny, komitéty. První byl komitét regulačních aktivit, který již v roce 1998, tzn., již před zahájením strategického programu, analyzoval věkovou strukturu pracovníků v jaderných zařízeních, poukazoval na úpadek, resp. na zvyšování věkového průměru a analyzoval možnosti, jak v rámci této mezinárodní organizace zvyšovat číslo studentů, kteří zakončují své studium v technických oborech v oblasti jaderné energetiky.

V roce 2005 zde byl vydán společný strategický plán a jedním z jeho stěžejních výzev byla identifikace klíčových instrumentů v jednotlivých národních právních programech - jak podporovat výuku nových výzkumníků a pracovníků v oblasti jaderné bezpečnosti.

Druhou skupinou byl komitét radiační ochrany. Ten dlouhodobě na 71 univerzitách v 19 zemích analyzuje výukové programy v oblasti radiační ochrany a v rámci jednotlivých pracovních skupin pak šíří vědomosti, ty best practices, mezi jednotlivými členskými státy. Tzn. to je příklad mezinárodní organizace, která je zaměřena spíše na šíření tzv. best practices, na to, aby si jednotlivé členské státy vzaly to, co potřebují pro vytváření svých strategických programů a koncepcí.

Samozřejmě, další vývoj v oblasti lidských zdrojů by měl být navázán i na tyto možnosti, které mezinárodní organizace nabízejí, tzn. stejně, jak tady pan Chejn poznamenal, zřejmě by nebylo strategicky moudré vymýšlet něco nového, když už se tu samo nabízí určité řešení, resp. určité možnosti sdílet možnosti s jinými členskými státy.

Druhou mezinárodní organizací, o které bych se chtěl zmínit, resp. která může být dobrým základem pro další aktivitu vytváření strategických programů v této oblasti, je společenství, do kterého jsme vstoupili roku 2004, a tou je Evropská společnost pro atomovou energii. Zde je potřeba poukázat na skutečnost, že už samotné primární právo toho společenství na rozdíl od Evropského hospodářského společenství, obsahuje kapitolu o podpoře výzkumu, ve které se explicitně říká v článku 4 smlouvy o založení Euratomu, že komise odpovídá za podporu usnadňování jaderného výzkumu v členských státech, jeho doplňování prostřednictvím programu výzkumu a výuky společenství.

Tzn. primární právo Evropské společnosti pro atomovou energii zná explicitně modely, prostředky, možnosti, jak toto společenství na integrované úrovni 27 členských států může přispívat k dalšímu rozvoji výuky v těchto odvětvích. To primární právo dále předpokládá množství dalších právních nástrojů, jak tento cíl dosáhnout, to je podpora jednotlivých programů, stanovení provádění programů, vytváření společných středisek jaderného výzkumu a vzdělávacích zařízení.

V této souvislosti bych chtěl poukázat na skutečnost, že stejně jako byla smlouva o založení Euratomu v roce 1958 podepisována tehdejšími signatářskými státy, tak ve stejné situaci jsou dnes členské státy. Je jich už 27, a jsou v situaci, kdy stojí před branami jakési jaderné renesance. Je potřeba vytváření nových lidských zdrojů, nových kapacit. A ta situace se vlastně opakuje. Stav z roku 1958 opětovně přichází v roce 2009 a instituty, které byly zakotveny už v roce 1958, je potřeba jen nově využívat, nově se na ně upřímit. ČR by z nich měla čerpat. A tímto způsobem je inkorporovat do strategických koncepcí a plánů. To je, myslím, jedna z cest a možností, jak jít kupředu v této oblasti.

 

Vladimír Špidla: Myslím si, že za studování stojí důsledky volného pohybu pracovních sil pro obor jako takový, protože my musíme nahlížet na tuto věc z hlediska, že je velmi pravděpodobné, že část vysoce kvalifikovaných odborníků od nás odteče, protože proč nepracovat ve Francii nebo v SRN? Na druhé straně, jestliže Němci budou vystupovat z jaderné energetiky, pravděpodobně část odborníků k nám může natéci. Čili na tu věc se musíme dívat z obou stran, že můžeme a zřejmě i budeme muset rekrutovat i velmi kvalifikované vědce odjinud.

Další otázkou je, jaký důsledek na volný pohyb může mít euro, protože když budu odborník z Francie a budu vědět, jaký mám plat v eurech v Temelíně, tak rozhodnutí je pro mě poměrně jednoduché. To je otázka, kterou bychom měli brát v úvahu.

Třetí otázkou, která již byla také zmíněna, a znovu bych ji podtrhl: bylo řečeno, že rekrutační zdroj je omezený. Já opět říkám, že bez žen to nepůjde. Nepodaří-li se technické školství otevřít významně pro ženy, tak prostě nebude dost lidí.

Další otázka, která se mi zdá také velmi podstatná. Jak jistě asi znáte – knihu Cokoli jsem se naučil, naučil jsem se v mateřské škole. A když jdete sami do svých rodinných historií, tak zjistíte, že vaše nejhlubší a nejzásadnější rozhodnutí vznikala v podstatě na základní škole. Čili jestliže základní škola neotevře pozitivní cestu k technice, tak dál se to už nedohoní.

A pokud jde o rozpory mezi jednotlivými organizacemi, to nebudu komentovat, protože to je specifická otázka, která by stála za přípravu, a otevřeně řečeno, na toto jsem se nepřipravoval.

Poslední téma, které bych chtěl ještě zmínit, je vážnost úsilí EU o dosažení dohody v Kodani, pokračování Kjótského protokolu. Je velmi významná snaha toho dosáhnout z řady důvodů. Prvním důvodem jsou klimatické změny. Druhý, nikoli nepodstatný, je, že jsme relativně blízko vytvoření určité globální platformy, která vtáhne jak USA, tak i další hráče, kteří jsou dosud mimo, jako je Čína. A pokud se podaří tuto platformu zformulovat, byť třeba na relativně skromném technickém základě, tak je to prostředek rozhýbání věcí dál, protože globální aspekt bude stále silnější.

 

Jaromír Kříž: Chtěl bych mluvit o tom, jak připravit naši mládež pro technické vzdělání.

My jsme tu hovořili hodně teoreticky. Já bych chtěl přejít do trošku praktické roviny. Jsem majitelem firmy, která vyrábí stavebnice Merkur. Určitě si s ní každý hrál, ví, co to má. A já děkuji panu komisaři, že tady řekl, že technické vzdělání začíná v mateřské škole, na základní a střední škole atd.

Ta situace, nevím, jak to vidíte vy, ale já to vidím opravdu pesimisticky, protože nemáme technicky připravené kádry, nenalhávejme si to. Nejsou. A pokud něco neuděláme, nebudou.

Byl jsem před 14 dny objednán u ministryně školství Kopicové. Z půl hodiny se to protáhlo na tři hodiny a ona skutečně s radostí konstatovala, jak máme zmapovaný prostor a jak vytváříme podmínky pro to, abychom v  dětech nějakým způsobem vzbudili zájem o techniku a technické obory. Těch 20 %, jak uváděla ve svém zvacím dopise paní Gajdůšková, že je technicky vzdělaných vysokoškoláků, tak já si dovolím tvrdit, že to ani těch 20 % není, protože z  techniků je ještě spousta ekonomů, různých statistiků atd., takže to není úplně přesné číslo.

My máme připravený projekt, který má přivést děti k zájmu o techniku opravdu už na základní škole. Jsem členem představenstva Krajské hospodářské komory v Hradci Králové. Svolali jsme zaměstnavatele, především ze strojírenských i energetických firem. A celá diskuse spočívala v tom, že jeden se předháněl před druhým, jak získat žáka základní školy pro studium na střední škole. Vážení, to je největší chyba, jaká může být, když budeme dítě v 9. třídě korumpovat nějakým stipendiem. My musíme od 4., 5., možná 3. třídy u nich vyvolat zájem o techniku.

A stavebnice Merkur je jednou z možností, jak toho dosáhnout, protože my nemáme pouze ty pásečky a trojúhelníčky a kolečka se šroubky. My už jsme šli dál, už jsme spolupracovali také s ČEZ, kde jsme vyráběli demonstrační stavebnici pro výuku elektřiny, magnetismu, elektroniky. Ta stavebnice Ema, která se vyráběla před 5 lety, skutečně byla žádaná. Dnes na to bohužel nejsou prostředky. A školy po těchto stavebnicích volají.

Pokud má někdo zájem, mám tady několik výtisků, kde bych vás seznámil s tím, co tyto stavebnice umí. Tzn. minimálně 60 pokusů z elektřiny, magnetismu, ze základů všech vědních oborů, jak pracuje motor. Děti mají možnost vidět na panelu, který pověsí učitel ve třídě, jak se sestavuje jednotlivý obvod, všichni jsou u toho aktivní, všichni vědí, jak se mění hodnoty, když se součástky zapojí paralelně, sériově apod. A to je ten smysl, protože děti o to skutečně začnou mít zájem a pak je předpoklad, aby se nějakým způsobem zapojily do technické tvořivosti.

Není to jen energetika, je to strojařina, kde chybí skutečně kádry.

Já jsem pochopitelně vyvinul aktivitu i v tom, že jednáme se středními školami a jednáme i s univerzitami. Konkrétně v Liberci, Pardubicích, v Hradci Králové a v Plzni. Takže to máme pojaté celé. A říkám otevřeně, my sháníme podporu, protože předpokládám, že jsou tu zástupci velkých energetických společností, aby nám v tom pomohli, abychom mohli třeba některé věci dovyvinout, udělat, abychom mohli vytvořit podmínky pro děti na základních školách, aby začaly manuálně pracovat.

Dám kontrolní otázku, nechci vás v žádném případě podceňovat, to tak neberte, ale když uděláme veřejný průzkum jak pracuje schodišťový vypínač, když se dole zapne, nahoře se může vypnout a obráceně, tak mnozí se budou potit a budou přemýšlet, jak to pracuje. My jsme schopni to děti naučit. A když si to děti omakají, tak začnou mít k vědě a technice vztah. Těch pokusů, které máme ve stavebnici připraveny, jsou stovky. A je to univerzální.

Takže hledáme prostor. Paní ministryně Kopicová nás v tom podpoří. A já to říkám otevřeně a vyzývám vás, pokud jste schopni nám někdo v této záležitosti pomoci, udělejte to. Určitě tu nechci napadat taková rozhodnutí jako jsou desítky miliónů na šrotovné apod., ale my potřebujeme jen pár miliónů. Někde se vyhazují miliardy. Dejme prostor našim dětem, studentům.

Spolupracujeme i s univerzitami, jak jsem naznačil. Já jsem technicky vzdělaný, mám i pedagogické a ekonomické vzdělání, vím, o čem mluvím, dělal jsem ředitele učiliště, teď jsem majitelem firmy, která vyrábí tento produkt a další ocelové věci, vím, o čem mluvím. Prosím vás, fakt vás žádám, svým způsobem, abychom tuto věc brali vážně a zaměřme se na školství a nepřetahujme lidi z jednoho oboru do druhého, protože když na někoho začneme působit ve 20 letech, aby se stal technikem, tak se jím nikdy nestane, to vám garantuji.

 

Panel druhý:

Účastníci:

Ing. Dana Drábová Ph.D., předsedkyně Ústavu pro jadernou bezpečnost

Prof. Ing. František Hrdlička, CSc., děkan Fakulty strojní ČVUT

Mgr. Aleš Laciok, technologická platforma Udržitelná energetika ČR

Ing. Vladimír Vlk, odborný konzultant v oblasti energetiky a životního prostředí

Prof. Ing. Růžena Petříková CSc., předsedkyně, Kvalita ve vzdělávání o. s.

 

Dana Drábová: Pokud se týká lidí, kteří by měli v energetice pracovat, tak budu velmi ráda tím viníkem, který bude moci za jakoukoli akci, která se na tomto poli uděje. I když mě to potkalo až v nějaké části mé kariéry, přesto se už pohybuji slušnou řádku let v oblasti, která s energetikou více než souvisí, tzn. v dozoru nad jadernou bezpečností našich jaderných elektráren. A vidím to, co tu už také zaznělo, že technika může být sebedokonalejší, ale pokud nebudeme pečlivě ošetřovat to bohatství, které máme v lidech, a pokud ho nebudeme nějakým způsobem rozhojňovat, tak se asi brzy dostaneme do situace, kdy stejně nebudeme schopni naplnit to poslání, které každý energetik by měl cítit, a zaplaťpánbůh ještě zatím asi i cítí: tzn. nedopustit, aby nám byla zima, aby žárovky zhasly, aby se auta zastavila.

Já hrozně nemám ráda, když se mluví o „lidských zdrojích“. Je to technicistní výraz. Je to výraz, který je dnes in, ale to, o čem máme mluvit, jsou lidé, to, jakým způsobem je můžeme motivovat a vzdělat k tomu, aby znovu pochopili, že obory jako energetika patří k těm, bez kterých nejenže nebudeme mít hospodářství, ale nebudeme mít ani základy demokracie, protože toto všechno se odvíjí od energie včas, v dostatečném množství, za rozumnou cenu a rozumně a šetrně k životnímu prostředí.

Energie stojí opravdu v základech naší společnosti. A já si myslím, že není příliš co dodávat k vystoupení pana eurokomisaře Špidly v prvním panelu. Z jednoduchého důvodu, protože on velmi explicitně označil situaci, v jaké jsme. A doufám, že jestliže dojde i dnes na diskusi, že některé z těch tezí, které on označil za provokativní, a já si myslím, že jsou realistické, že k nim tady padne nějaké vyjádření.

Souvisí to i s budoucností, které by se měl věnovat tento panel. A k tomu snad jedna poslední poznámka. Je nesporné, že v následujících letech a desetiletích se energetika změní. Že náš náhled na ni, naše uvažování, protože ona musí ze své podstaty být oborem konzervativním, projde postupně velkými změnami. Bylo to tu naznačeno. A k tomu musíme být také dostatečně pružní a otevření, abychom to dokázali odrazit i v tom, jakým způsobem do energetiky přitáhneme mladé lidi, kteří by s ní spojili svou budoucnost, do jaké míry vrátíme energetice prestiž, vnímání, že je to obor elitní, který – potřetí opakuji – stojí v základech života tak, jak ho známe na civilizační úrovni, kterou bychom si rádi uchovali.

 

František Hrdlička: Dnes ráno v osm hodin podepsali rektor ČVUT a rektor elektrotechnické univerzity v Hanoji dohodu o tom, že budeme společně provozovat nebo že pomůžeme založit jadernou fakultu v Hanoji. Já myslím, že to je zcela srozumitelná zpráva. Je to o tom, že žádná země, a ČR zrovna tak, nemá odborníky na všechno a v jaderné energetice už vůbec ne.

Už tu padlo, že existuje něco jako CENEN (Czech Nuclear Education Network), což je vlastně evropské sdružení pro vzájemné se podporování mezi jednotlivými univerzitami a dalšími subjekty v oblasti jaderného vzdělávání, protože skutečně žádná země už nemá všechny odborníky. Už vůbec ne na technologie, které nás v této oblasti v budoucnosti čekají. A proto se musí vzájemně podporovat. To jen na samotný úvod proto, že všechno to, co jsme tu vyslechli, má rozměr nikoli český, ale minimálně evropský a světový.

A budiž, teď si budu hřát zase svou polívčičku. Je zajímavé, mluvíme o energetice, jestli jsem správně poslouchal celý předchozí panel, když jde o elektřinu, tak se mluví o elektrotechnicích, ale to není pravda, stojí tady strojař, prosím, protože bez strojařů nic, žádný výrobek nevznikne. A také ne zcela bezdůvodně původně vysoké školy byly strojní elektrotechnické, protože v oblasti těch vlastních strojů jde o obě stránky věci, ne jen o tu jednu. A obě musí být patřičně vyvážené.

Já jsem si dovolil použít ve své prezentaci následné zdroje, Národní vzdělávací fond, paní Ing. Věra Czesaná, CSc. Dovolil jsem si tu použít její podklady proto, že studie, na kterou se tu budu odvolávat, vznikla za významné spoluúčasti naší fakulty, takže to není tak, že bychom se chlubili jen cizím peřím..

První, na co se budu odvolávat, je trh práce v energetice. Povšimněte si, že trh práce v energetice je rozsáhlý, že ten největší podíl je ve výrobě elektřiny. Hned potom je to v plynu. A zhruba stejně, dokonce roste, podíl v oblasti tepla. Vývoj v letech 2002–2007 je v tomto směru zcela srozumitelný, že počet pracovníků se výrazně snižuje. A to už jsme v začátku roku 2002, kdy ty největší škrty v počtu pracovníků už dávno byly provedeny.

Přesto všechno se jedná o naprosto nezanedbatelné a obrovské kvantum pracovníků, kde uvidíte, jestliže mám hovořit o budoucnosti, že ta budoucnost je opravdu černá, protože jak skladba, tak především věková struktura je velmi špatná. Lze se tedy podívat na to, jak se měnila struktura pracovníků. Vidíte, že nekvalifikované profese v energetice mají dnes prakticky už nulové zastoupení. Že podíl managementu spíše roste. A nejvyšší nárůst představují kvalifikovaní technici.

Velmi zajímavý je vývoj vzdělanostní struktury v energetice. Když se podíváte na tento obrázek, tak uvidíte, že ve všech oblastech kromě plynu roste výrazně podíl vysokoškoláků a klesá podíl středoškoláků bez maturity. Jediný obor, ve kterém je to poněkud jinak, zejm. v oblasti vysokoškoláků, je plyn. Lze to přičítat tomu, že oblast rozvoje a výzkum v oblasti plynu vzhledem k majitelům sítí u nás v ČR stagnuje.

 

 

 

Proč a jaké budou trendy příštích let? Je nutno investovat do obnovy a rekonstrukce stávajících zdrojů. Je velký růst poptávky po energii. Nové technologie, jsou nové energetické zdroje. Jsou vyšší rizika pro přenosovou soustavu. Existují vysoké bezpečnostní hrozby pro energetiku. Technologický vývoj a růst kvalifikačních požadavků je naprosto jednoznačný. Rostou požadavky na úspory, vůbec na kvalitu lidí. Je nutno zajistit přirozenou obměnu lidských zdrojů. A chybí odborníci.

Tady je něco, co tu zaznělo, že zájem nebo že technicky vzdělaných vysokoškoláků je zhruba 20 %. Já jsem se trošku zajímal o to, jak to vypadá v průzkumech mezi středoškoláky na takových akcích jako Gaudeamus v Brně. Ve velice slušných statistikách nebo průzkumech, které tam proběhly, se ukazuje, že pouze 15 % středoškoláků má vůbec zájem o konkrétní technický obor a to samozřejmě včetně ekonomie. Skutečně z tohoto hlediska jsme na tom velmi špatně. A jak tu zaznělo, že je potřeba pro to dělat mnohem více a mnohem dříve, je naprosto jednoznačné. Bohužel je to běh na tak dlouhou trať, že ji hned tak nedoběhneme.

Chci říci, že to nejpodstatnější v energetice je to, že v ní nejde jen o slušnou technickou vzdělanost, ale dokonce o vysokou kvalitu tohoto vzdělání, která nemůže být ničím nahrazena, protože tam jde v tomto případě o velkou zodpovědnost.

Když se podíváte, jak vypadají procentuální změny ve věkové struktuře pracovníků v energetice, vidíte, že naprosto jednoznačně roste vysoký podíl pracovníků v oblasti důchodové. A že ta nejmladší skupina se prudce snižuje a že tento vývoj je bohužel takový, že to bude znamenat, že se podíl zaměstnanců ve věku nad 55 let bude výrazně zvyšovat.

Když se podíváte, jak to dopadne s počty pracovníků nad 55 let v roce 2007, a počty absolventů, to jsou prosím absolventi techničtí všeho druhu, nikoli jen ti, kteří jsou potenciálně vůbec uplatnitelní v energetice, nikoli, že by to byli ti, které by kvalitní firmy vůbec vyžadovaly, ale aby bylo vůbec co pokrýt, tak počty absolventů ve stejných letech jsou menší než počet pracovníků nad 55 let. A v roce 2016 vidíte, že naprosto jednoznačně, přitom při dnešním stavu školství, nikoli v jeho trendech nebudou schopni pokrýt ani ten přirozený úbytek pracovníků v energetice, který nastal.

Teď zamířím do domácích luhů a hájů.

 

 

 

Toto je počet studentů, tentokrát nepřepočítaných, těch normativních, na strojní fakultě mezi roky 2003 a 2008. Vidíte, že v podstatě jednoznačně neustále klesá počet studentů naší fakulty. Je to trend naprosto jednoznačný, dělali jsme kouzla, co všechno se pro to dá udělat. Výsledek je pořád stejný. Počet studentů klesá. Dokonce ze strojní fakulty jsou na tom nejhůře vůči všem ostatním. Při přibližně stejném vstupu do 1. ročníku, když třeba porovnám stavební fakultu a naši fakultu, tak oni zůstávají přibližně na stejných počtech, kdežto u nás ten počet klesá proto, že těch studentů daleko více tu naši fakultu opustí. Navíc je tu problém, že si v ČR konkuruje 5 strojních fakult, dnes 5 a půl, kdybych to tak řekl. A studenti vědí, že když neuspějí na strojní fakultě v Praze, že uspějí na některé z těch dalších. A to v podstatě bezchybně.

Tady to nejhorší. Prosím, jsme v daném okamžiku někde tady. A toto nás čeká v propadu na nástupu do VŠ, v propadu v demografické křivce. Naše fakulta logicky klesla v podstatě s tou demografickou křivkou. Tak pokud nás čeká toto, tak nejde o to, že nebudeme produkovat tolik absolventů, ale jde o to, že nebudeme schopni uživit ani náhodou tolik oborů, které jsme až dosud zajišťovali. Jen v oblasti energetiky jsme před 20 lety měli minimálně dva, v podstatě tři samostatné obory. A to jadernou energetiku, klasickou energetiku a průmyslovou energetiku. Dnes máme jeden, dokonce zamotaný dohromady s kompresory a čerpadly, protože na víc nemáme. A to jsme tak na hranici schopni uživit se, aby to byl obor, který jsme ještě schopni pokrýt z hlediska počtu odborníků. Dál už to snad ani nebudu rozvádět. Dnes víme, že jednoho akademického pracovníka, proto jsem to celé uváděl, uživí zhruba 20 studentů. Když si to takto přepočtu, tak dnes strojní fakulta má přezaměstnanost asi tak 27 %.

Kdyby nás neživila věda, respektive to, že jsme schopni pracovat pro průmysl, tak už jsme zkrachovalý podnik. Náš dnešní příspěvek státu na provoz školy je v oblasti výuky zhruba 45 %. Všechno ostatní je odjinud, studenti začínají překážet. Oni tam vlastně už nebudou.

Tady je taková drobnost. Když jsem si udělal obrázek, kolik studentů dnes nějakým způsobem zavadí o jadernou energetiku na českých VŠ, tak mi z toho vychází, že jich není více než 10 – 15 ročně. A z toho polovina je z jaderné fakulty, čili jsou to teoretičtí fyzici, nebo z matfyzu. Takže bych řekl, že situace v této oblasti je naprosto tristní.

K tomu zase něco ze světa. Na ETH Curych se pokusili s pomocí státu podpořit elitní výuku v jaderné energetice a to tak, že pod stipendiem 100% dali 20 míst. Jeden rok na ETH, jeden rok v Lausanne jako elitní výuku v jaderné energetice. Výsledek náboru do tohoto dotovaného programu byl tristní. Bylo to 20 míst, přihlásilo se 12 studentů a z toho dva ze Švýcarska. To je o tom, že situace není špatná jen v ČR, obecně je špatná v Evropě. A skutečně to velice souvisí s tím, že hluboko od ZŠ děti nemají žádný vztah k technice.

Poslední, čím bych chtěl zakončit, je, že se naše fakulta pokusila o reakreditaci našeho studia trošku zvláštním způsobem, takovým v ČR trochu netradičním. Protože máme „vyrábět“ bakaláře a ti mají být užitní pro praxi a současně mají být z nich kvalitní tzv. návazní magistři, resp. v našem inženýři. Tak to je vlastně schizofrenie. Já mám vyrábět dva druhy absolventů jedním proudem? Obchází se to na většině škol tím, že všichni bakaláři jsou určeni pro to, pokud nejsou úplně hrozně špatní, aby dál pokračovali. My jsme se rozhodli, že na to půjdeme trochu jinak, protože jsme poslední ze 2–3 fakult kromě lékařských, které mají čtyřleté oborové studium. A toto studium je o náročnosti. Proto jsme se rozhodli, že uděláme pro nadané studenty tzv. rychlého bakaláře. Říkali jsme mu bakalář přírodních věd, který postoupí za to, že zvládá teoretické předměty v největší kvalitě, v nejvyšší původní úrovni, tak ti budou přímo pokračovat. Je to vlastně rychlá dráha do inženýra. A ti, co ne, tak mají 2x možnost se vrátit, nicméně skončí jako kvalifikovaní odborníci po čtyřletém studiu. Mohou se kdykoli vrátit, ale bude to stát peníze a čas, který už mít nebudou. Je to princip založený na dobrovolnosti. Skončili jsme na akreditační komisi. Ta se rozhodla, že čtyřletý bakalář se nesmí, ačkoli zákon o ničem takovém nehovoří. Tam jsme zatím uprostřed souboje s akreditační komisí, protože to myslíme vážně, a že myslíme vážně vzdělanost, byť nebudeme velká fakulta.

Aleš Laciok: Zaměřil bych se na několik málo úvah o budoucnosti energetiky, o roli výzkumu, vývoje v energetice. Jednak jsem v ČEZ koordinátorem výzkumu, vývoje, to je nová věc, která vznikla letos jako součást Future Motion. A zároveň představuji technologickou platformu Udržitelná energetika, což je opět nová záležitost, která vznikla pouze před několika měsíci, kde funguji jako předseda správní rady.

V energetice budeme za 20–30 let, bude to každopádně velmi dohledná doba. svědky poměrně dost zásadní a radikální změny. Levné primární energetické zdroje se celosvětově vyčerpávají. Zde bych zdůraznil - ty levné. Jsme svědky opět každoměsíčních zpráv o objevení nových ložisek ropy, zemního plynu. Ale kde jsou? Jsou v hlubokých vodách, jsou v antarktických územích, mluví se o využívání zdrojů z velmi velkých hloubek. Zvyšování účinnosti – stále se bude muset dolovat energie z existujícího množství paliva. Úspory energie, mám na mysli úspory energie na straně poptávky, zákazníka – tam se budou úspory stávat denní praxí a ne jen proklamací, jak je tomu dnes. V budoucnu budou existovat centrální systémy, jak je známe dnes, s mnoha decentrálními systémy, založených na obnovitelných zdrojích, malé kogeneraci apod.

Striktní ekologické požadavky – v tomto směru asi bude dále pokračovat trend „není světlo na konci tunelu“, čili dále se budou zestriktňovat požadavky nejen na emise, ale i na zábor půdy, na produkci odpadů apod.

Dále je to záležitost dekarbonizace nebo lépe řečeno zvyšování obsahu CO2 v atmosféře. A zde bych zmínil i nitrifikaci. To jsou obrovské problémy, které nejsou spojeny jen s oteplováním, se změnou globálního klimatu, ale je to spojeno s porušením globálních geochemických cyklů. A tam si myslím, že ty argumenty jsou nezpochybnitelné od pouhého oteplování.

Rád bych uvedl, že problém nitrifikace, tzn. větší zvyšování koncentrací především reaktivních oxidů, oxidů dusíku, je de facto stejný problém jako CO2 v atmosféře. Téměř se o tom nemluví.

Budoucí energetika bude charakterizována mnoha aspekty. Zmínil bych zde jeden, to je prolínání jednotlivých oblastí, které dnes stojí víceméně samostatně. Mluví se např. o technologii cold liquids, tzn. o transformaci uhlí na plynné, kapalné produkty, využití v chemickém průmyslu. Jsou to budoucí interakce výroby energie a automobilového průmyslu, nebo lépe řečeno portfolia aut, která budou využívat vyrobenou elektřinu, což bude mít zásadní vliv na využívání špiček a baseloadové energie. Dále je to obrovské využití biomasy, protože ČR má asi zřejmě reálně splnitelný cíl v obnovitelných zdrojích především v biomase, což bude znamenat, že podstatná část zemědělství bude spjata nějakým způsobem s energetikou.

Poznámka k inovaci technologií: Celková inovační politika je samozřejmě nastavována veřejnou sférou nebo lépe řečeno vládou, politiky. A zde velmi záleží, jak inteligentní a jak funkční systém se nastaví. Chtěl bych zmínit, že jsou zde velmi dobré příklady hodné následování, nebo lépe řečeno, některé aspekty jsou hodné následování. Např. systém, který má vytvořen Finsko, Izrael, Dánsko. Tím mám na mysli interakci mezi základním výzkumem, aplikovaným výzkumem a těmi pozdějšími fázemi nasazování jednotlivých nových technologií v energetice, demonstrace, vlastní komercionalizace. A role veřejné sféry a privátního sektoru.

Zmíním se, na čem je založena energetická politika, vize, strategie EU. Ta se dá vyjádřit trojúhelníkem, kde jsou jednak požadavky na snižování emisí, tzv. aspekt Kjóto. Pak je to bezpečnost dodávek energií, občas se tomu říká oblast Moskvy nebo vrchol trojúhelníku Moskvy. A otázka konkurenceschopnosti nebo zachování či posílení konkurenceschopnosti průmyslu a energetických podniků jakožto součásti průmyslu, což je samozřejmě výborné, ale jaký je stav?

Energetika se dostala do poměrně dost velkého útlumu. Výdaje na výzkum a vývoj v roce 2007 činily pouhé dvě mld. eur, to je v kumulaci privátních i veřejných zdrojů. Oproti ekvivalentu zhruba pěti mld. eur v roce 1985. To samozřejmě musí mít velké důsledky v reálné ekonomice včetně přípravy lidských zdrojů. Jaká je potom atraktivita technického školství?

A pak jsou to aspekty, kde se energetika ocitla v defenzivě – opuštění jaderné energetiky v několika zemích, zařazení energetiky jako škůdce životního prostředí z mnoha novinářských kruhů.

Ve světle všech těchto aspektů, událostí, trendů EU nadefinovala cosi, nadesignovala tzv. SET Plan, Strategic Energy Technology Plan, kde definuje, jaké technologie mohou splnit náročné požadavky v mnoha různých oblastech k roku 2020 a 2050. Takovými doprovodnými aspekty je samozřejmě nutnost podstatně zvýšit výdaje do výzkumu a vývoje v energetice. Kdo bude dělat tento výzkum? Samozřejmě reálné osoby. Potom je to na založení některých specializovaných nástrojů, např. European energy research alliance. Tam je dnes 10 organizací pouze ze západní Evropy. Je to nový informační systém v energetice.

Proponují se nové formy spolupráce včetně přípravy tzv. demonstračních technologií. V tabulce (viz prezentace v příloze) jsem si dovolil vybrat některé hlavní tzv. demonstrační připravované technologie v jednotlivých oblastech energetiky, které budou realizovány formou tzv. evropských industriálních iniciativ. Zapojit se znamená teď v těchto letech. Za 5 let bude pozdě.

Zmínil bych USA, abychom se nezaměřovali pouze na EU. V USA díky ekonomické krizi vzniklo několik vehiklů, které budou mohutným způsobem posouvat výzkum a vývoj dále, na což budou samozřejmě nabaleny lidské zdroje. Je to jednak podpora tzv. smart grids, inteligentním sítím. Je to podpora vývoje nových typů baterií, je to podpora tzv. technologií CCS (Carbon Capture & Storage). Je to podpora výzkumu a vývoje v mnoha různých oblastech.

Jak jsem měl možnost sledovat hnutí v USA v minulých měsících, tak bych chtěl zdůraznit, že Amerika je velmi flexibilní, flexibilnější než Evropa, a možná, že některé tyto podpůrné mechanismy znovu vrátí někam, co je technologický leadership.

Toto je jen poznámka na okraj o potřebě nových odborností v energetice. Zde na tomto obrázku (viz prezentace v příloze) je tzv. technologie separace, zachytávání CO2 a ukládání do geologického prostředí, což je věc, která teprve musí prokázat svou životaschopnost a která se skládá ze tří základních kroků. Jednak je to separace v místě energetického zařízení, kde CO2 vzniká. Pak je to transport do místa ukládání a pak je to finální ukládání. A právě při řešení první části, té separace, se ukazuje, že jsou potřeba zcela nové odbornosti. Je to založeno na multidisciplinárních znalostech jednak energetiky a jednak chemického inženýrství. My s tím máme poměrně dost intimní zkušenost, že při ohodnocování těchto systémů je potřeba mít dobrou znalost z obou oborů. Nelze na to nějak pohlížet jen z jedné strany.

Závěry z mého pohledu na lidské zdroje a energetiku. Já jsem se zaměřil příliš na výzkumně-vývojovou věc, jakým způsobem to má vliv, jak to interaguje s lidskými zdroji, jedná se o jednu integrální záležitost. Ale je jasné, že v energetice je potřeba nejen vysokoškolsky vzdělaných lidí.

Kooperace v mezinárodním měřítku – myslím, že to bylo zmíněno v oblasti těch vznikajících industriálních iniciativ. Je to v oblasti dalších podpůrných dotačních mechanismů, kde dnes se otevírá poměrně velký prostor pro využití, ale musí se to využít teď. Za pár let bude pozdě. Všechny mechanismy už budou nastartovány, velké projekty už poběží.

Spolupráce edukačních výzkumně-vývojových institucí s průmyslovými firmami – oba tyto body, jak kooperace v mezinárodním měřítku, tak spolupráce s firmami a vysokoškolskými pracovišti, je cílem oné nově založené technologické platformy. Pak je nutné doplnit některé specializace právě těmi interdisciplinárními znalostmi.

A poslední bodík – atraktivita práce v ČR, tzn., aby lidé, kteří vystudují a získají tady odbornost, neodcházeli do zahraničí. V závěru bych zmínil aktivity v ČEZ v této oblasti. ČEZ má propracovaný systém podpory lidských zdrojů. Pokud budou některé konkrétní dotazy, je mezi námi ředitelka paní Krbcová, která dokáže všechny podrobnosti tohoto propracovaného systému vysvětlit. A nově vznikla právě iniciativa Future Motion, jejíž součástí je právě i výzkum a vývoj.

 

Vladimír Vlk: Své vystoupení jsem si rozdělil do tří oblastí. První je reakcí na mé předřečníky, co se vůbec týká vzdělanosti v energetice a přístupu k energetice. Pak bych se chtěl v  druhé části dotknout oblasti praxe, protože ta tady nebyla zmiňovaná. A to je oblast, kde energetika praxi potřebuje, kdy absolventi sice skončí školu, ale musí pak do praxe a musí si energetiku tzv. osahat. A třetí oblast bych zaměřil na obnovitelné zdroje a z pohledu energetika na životní prostředí vůbec.

Takže jen v krátkosti reakce na dopoledne. Když jsem viděl čísla pana profesora Hrdličky, já je znám, my už v nezávislé energetické komisi jsme nad těmi čísly diskutovali, ale skutečnost je, že nám chybí 15.000 pracovních příležitostí, tzn. 15.000 odborníků v energetice. A kdyby mělo naše školství vyprodukovat 1000 odborníků, tak 15 let budeme dohánět to, co jsme zameškali.

Další věcí, která zazněla v diskusi, je otázka věkové kategorie. Já patřím už do kategorie nad 55 let, tzn., že už se možná připravuji do důchodového věku a do důchodu. Ale my jsme dělali rozbor v energetice a po elektrárnách, a mnozí, kteří pocházejí z energetiky, potvrdí, že je zde velký generační problém. Směnovými inženýry, kteří řídí bloky, už jsou většinou jsou lidé nad 50 let. Té mladší generace je poskrovnu. A my bychom se měli zamyslet nad tím, jak jim dát prostor.

Otázka je další výchova mladých lidí. Co se týká energetiky, dneska je takové období, kdy všichni energetice rozumí, kdy o tom rádi diskutují na všech polích. Diskutuje se, jestli má být energetika taková nebo maková. Ale na druhou stranu chybí odbornost, která je skutečně velice důležitá. A bohužel - energetičtí odborníci nejsou i v naší politické sféře. Ať se podívám spektrem politických stran, tak žádná politická strana nemá odborníka na energetiku, nemá řádného konzultanta na energetiku. Já jsem si možná trošku dovolil vstoupit do tohoto pole, ale to není kritika vůči politickým stranám. Je ale potřeba se zamyslet, že propojovat energetiku s politikou, by mohlo pomoci k tomu, aby zvítězil zdravý rozum a realistický pohled na energetiku.

A další částí, která je nezbytně nutná v oblasti energetiky, je praxe. O té se trošku zmíním. Když absolventi ukončili VŠ, tak nastoupili, ať to byly elektrárny, teplárny, kdekoli. Ale oni si udělali tzv. kolečko. Prošli si od základů praxe až po konečný cíl: Třeba když byl vysokoškolák na bázi směnového inženýra nebo jako vedoucí různých odborů. A pak i případně na řízení energetiky, jako byla třeba správa ČEZ.

Dnes je situace velice vážná a je potřeba tuto praxi implementovat i do středních škol a do učebních oborů, protože praxe, která je nezbytně nutná, pokulhává.

Ve třetí části bych se zmínil o obnovitelných zdrojích a uvedl pohled na ně z hlediska lidských zdrojů. O obnovitelných zdrojích se hodně diskutuje, zdali budou mít své uplatnění nebo ne a v jakém rozsahu. Samozřejmě že rozsah obnovitelných zdrojů nebude suplovat energetiku jako celek, to nemůže. Je součástí energetického mixu a má svůj určitý podíl. A to je podíl v oblasti komunální energetiky, která u nás ještě ani není zcela rozvinutá a chybí jí ještě systémovost. A v  systémovosti, která musí vznikat, je i stupeň vzdělanosti, tzn. i tam se musí zabývat lidskými zdroji.

Další věcí je nedostatek projektantů. Dnes, když se posuzuje - a já mám možnost posuzovat vlivy na životní prostředí různých projektů, ať jsou to bioplynové stanice či větrné elektrárny - tak je vidět, že projektanti neprošli tím projektovým řízením obnovitelných zdrojů, protože obnovitelné zdroje mají svá specifika. Co se týká bioplynových stanic, tam je specifikum pohledu na životní prostředí, aby ten projektant uměl posoudit vliv na životní prostředí z hlediska ochrany ovzduší, z hlediska zápachu a dalších důležitých kritérií z pohledu na životní prostředí. A to chybí i ve státní správě.

Dnes, když to vezmu kriticky, tak státní správě chybí odborníci, energetici i v té oblasti posuzování vlivu na životní prostředí. Bohužel jsou tam převážně lidé po ukončení VŠ bez praxe, kteří nemají žádné obrovské praktické zkušenosti. A prakticky to pak dopadá, že dochází k rozkolu mezi životním prostředím a energetikou. Můj předřečník, pan Ing. Laciok o tom hovořil, že se říká, že životní prostředí je nepřítel energetiky. A ono to tak není, protože odborník by měl být na takové úrovni, aby měl pohled i na životní prostředí, aby znal základní principy a aby znal také principy a kritéria udržitelnosti. A aby se začal zabývat i touto oblastí. Takže to je ten pohled lidských zdrojů na oblast i obnovitelných zdrojů.

 

Prof. Petříková: Své vystoupení bych nezařadila čistě mezi akademická, protože celý svůj profesní život (a pomalu, jak zmínil kolega, bude naše generace směřovat do důchodu), jsem bojovala o spojování těch dvou světů, které tady paní Drábová vymezila jako svět akademický a podnikatelský. Doufám, že ve zbytku aktivního života se budu ještě snažit o efektivní propojení akademické a podnikatelské oblasti. Ještě se k tomu dostanu.

Jsem „baťovec“, takže hned úvodem jsem si dovolila vymezit to, o čem budu krátce hovořit. A myslím si, je to alfa a omega toho, co se připravuje pro budoucí výchovu, vzdělávání.

Už tady od kolegy, který byl v prvním bloku, zaznělo: „Někdo to kdysi řekl.“ Byl to T. Baťa. Bohatství podniku to jsou jeho zaměstnanci, lidé. A potom, na co bych ještě zvláště upozornila - jak reagovat na podstatné změny v tržním prostředí a tyto společně řešit. Poté bych položila akcent do oblasti týmové práce, komunikace, protože by bylo jednodušší, kdyby světy, o kterých budu mluvit, o tom akademickém a podnikatelském, kdyby začaly konečně komunikovat a něco účinně řešit. Možná by byl ten posun daleko dynamičtější.

Vidíte, abych nezůstala u historie, Jack Walch, když se před několika lety loučil se svými zaměstnanci, mj. řekl: „Proč většina podnikových systémů nefunguje je absence potřebných znalostí, pravdivosti, otevřenosti, odpovědnosti, podnikatelské etiky a morálky“. Když si pozorně pročteme toto poselství, vidíme, že je řečeno i s odstupem několika desítek let totéž. Sdílení společných hodnot - bez toho to prostě nejde.

Kritické faktory úspěšnosti organizací. Když jsem před 10 lety hovořila o tom, že budeme muset klást větší důraz na řízení znalostí v naší podnikové sféře, protože hovoříme o tom, že řídíme znalosti a často, když pak sedíme s řediteli atd., a řekneme: „Dejte nám do týmu ty nejlepší, které máte,“ tak oni to často neví. Teprve na místě analyzujeme, vybíráme atd. Vedení neví, kde má znalostního šampióna, nositele znalostí. Není to tak jednoduché. Statistika přitom říká, že 80 % růstu je založeno na znalostech, a my máme dokonce cílového období už jen jeden rok.

Takže bych ještě možná zmínila pár slov k nové integrované kvalitě. Už se dávno nejedná o pouhou kvalitu produkce, ale tzv. „oslužbenou“ kvalitu, která je slučujícím faktorem dalších úspěšných podsystémů řízení. Itegrované systémy řízení přitom mají obrovské kouzlo - bohužel se o nich jen píše, proklamuje se. A když se podíváte, co se zintegrovalo s čím, tak často je ten výstup velmi tristní.

Přínosy – jak říkám, zintegrovat něco s něčím, to musí, hovoříme-li o úspěšné integraci, o projektech integrovaného systému v řízení, přinést hmatatelný efekt. Předřečník hovořil o slabině českých manažerů v  oblasti systémového přístupu. Zlepšení komunikace, týmové práce, sdílení společných hodnot. Sounáležitost týmu, jednotný postoj, dokumentační preciznost, nezpochybnění hierarchické kázně s vymezenými kompetencemi. Nákladově efektivní procesy, průhledné plánování zdrojů bez duplicit. To všechno dobře integrovaný systém řízení opravdu přinese.

Další podmínky úspěchu – vedle kvality, znalostí je to samozřejmě technická a technologická gramotnost populace. O té hovořil pan eurokomisař i další předřečníci. Inovace, inovativní produkce, míra přidané hodnoty, globální reality. A já se opravdu teď zadrhnu pár větami u té spolupráce. Především nebudu hovořit o spolpráci vzdělávací instituce a státu, ale spíše o firemní komunikaci a o spolupráci vzdělávací instituce a podniků.

Odpovězme si tedy, proč máme neustále dva světy, svět akademický a podnikový. Ten akademický sděluje „Specifikujte jasně, co vlastně chcete“, ten podnikový „Dejte nám hotové lidi připravené pro praxi.

Proč neexistuje vynikající dialog mezi těmito dvěma světy? Vždyť je to tak jednoduché „… a stačil by jeden společný svět – postavený na vzájemné spolupráci, znalostech a inovacích … … s novou rolí pro oba světy = domluvit se a nést společnou odpovědnost za rozhodnutí i výsledek – efektivně uplatnitelný v praxi !“.

Musím říci, že připravujeme v tomto smyslu, a to mě možná inspirovalo, že jsem přijala výzvu vystoupit tady několika slovy, publikaci, která by měla vyjít v březnu: Moderní management znalostí, procesy, přístupy a příklady dobré praxe. Práce na publikaci je ve všech uvedených aspektech velmi podnětná, a jak zmínila paní Gajdůšková, že když byla v Temelíně, získala tam obrovský respekt k lidem. I já jsem prošla mnoho materiálů, protože je musím studovat, reagovat na ně, dělám takové ty oslí můstky mezi výstupy týmů, a tak musím alespoň částečně poznat problematiku náročného odvětví, jakým je energetika. Takže jsem musela navštívit Temelín a Dukovany, byla jsem v Mělníce, v Počeradech a opravdu i u mě se projevil obrovský respekt a pokora, že za tím vším je člověk.

Tam by měla být odpověď. Je to nádherná práce a trochu mě i inspirovalo to, že teď pracujeme s týmem a některé workshopy, které k tomu probíhají, sezení, mě opravdu inspirují k zamyšlení. A v některých věcech, pokud jsou tady pracovníci ČEZu, se asi najdou.

Stačí jeden společný cíl. Nabízí se nové role pro oba světy. Oba musí nést odpovědnost za výsledek, za novou znalost, která je ale uplatnitelná v praxi. Informací máme přehršel. Tady bych vzpomněla pana profesora Zeleného, i když ne vždy jsme za jedno, který tvrdí, že „information is not knowledge, knowledge is not information". Informace nestačí. Máme podniky přehlcené informacemi, ale to není znalost.

Klíčové výzvy budoucnosti - to jsou znalosti, společná vychova nových talentů, společné vytváření nových aplikovatelných znalostí, společné uvádění znalostí do praxe. Jsem ráda, že tady zazněla myšlenka - ČEZ jako inovativní lídr. Šance utéci konkurenci a ne s ní bojovat, vyrábět, aby výroba byla kvalitnější, snazší, bezpečnější, rychlejší, levnější. Ne imitovat, ale hledat originální řešení. A řada odborníků říká, že po krizi už nebude nikdy nic tak, jak bylo. A my bychom měli hledat nová řešení. Pokud budeme imitovat, to je cesta do pekel. A mnohé podniky opravdu, když se podíváme dozadu, dosud jen imitují. Čili je třeba opravdu být inovativními, tvůrčími, kreativními.

Tady vidíte zásadní podmínky pro růst vzdělanosti, podpory vědy, výzkumu. Zaznělo to tady z úst i pana děkana i předřečníka. Co nám zbývá? Budovat silná vzdělanostní inovační centra, soustředit tam státní veřejné prostředky, kombinovat veřejné a soukromé úsilí. A dobudovat kapacity, které, jak kvalitou vzdělání, tak podporou výzkumu nastartují cestu k inovacím a konkurenceschopnosti průmyslu. Opravdu, nestačí jen imitovat.

Myslím, že od pana Ing. Lacioka, tu zaznělo, že flexibilita v oblasti USA je vyšší v řadě přístupů. Světové firmy opravdu trénují kreativitu svých zaměstnanců, která vede k inovacím. My jsme to dosud nedělali, vidíte realitu. Ale dělají to tady některé společnosti, mají úžasné programy, jak pracovat s tvůrčím potenciálem, jak vzbudit tvůrčí potenciál v lidech, který vede k inovacím, jak dokonce zkracovat inovační procesy.

Praktici žádají znalost kreativních postupů, metod, technik. Školy dosud nereagují. Pro zvládnutí inovačních procesů chybí kvalitní manažeři. Manažer je v inovaci zatím ojedinělým jevem. O inovaci se často mluví, stále však málo manažerů ví, jak na to.

Já teď nabídnu jednu možnost. Ve spolupráci s VŠ ekonomickou, později i VŠB-TU Ostrava, ale především vycházejíce ze zkušeností s programy  řady amerických univerzit, univerzit z Norska, Švédska, jsme připravili dvousemestrální akreditované studium MCI (Master of Creativity and Innovation), zaměřené na řízený rozvoj kreativity a inovací, které je zakončeno certifikační zkouškou MCI.

Cílem studia je opravdu naučit se techniky pro posílení kreativity, jak generovat nápady, prosazovat nové myšlenky, zkracovat inovační proces, vyzkoušet si vše v praxi, průběžně řešit konkrétní firemní zadání. Tady bych poznamenala – i kreativita, inovativní orientace se dá naučit. Všechno se dá naučit. Vzpomeňme jen známou průpovídku Leonarda da Vinciho, který říká „kdyby lidi věděli, jak tvrdě jsem pracoval na svých dílech, tak by mě ani nepovažovali za génia“. Takže i kreativitě se dá naučit (www.dtocz.cz).

Při přípravě tohoto studia jak jsem už říkala, jsme pracovali i s programy severských zemí. A právě tyto zkušenosti zmiňují, že objevovat vlastní schopnosti je úžasně zábavné. Jsem ráda, že mezi účastníky kurzu (prvního i druhého současného ročníku), byli lidé z ČEZu, kteří v programu vpravdě excelují, i když často při prvotních zadáních zaznělo – to nesvedu.

Takže závěrem: nevěřte těm, kdo říkají, že to nejde. Ti, kteří nemají rozvinutou tvořivost, vždy tvrdí, že něco nejde. Podniky potřebují manažery, vývojáře, konstruktéry, kteří budou mít vize, přesvědčení, že lze všechno. Jediná omezení jsou ta, která si dáme sami. Firmy by se měly zbavit lidí, kteří stále tvrdí, že něco nejde, zcela postrádají jakékoli myšlenky a vzdělávat se odmítají.

Začala jsem Baťou, končím Baťou. Změnit myšlení je obtížné, nikoli nemožné. Úspěšná společnost se mění dříve, než musí. A já věřím, že tím nasměrováním a orientací ČEZu jako inovativního lídra, že se zahájila a nastartovala nová praxe. A moc se mi líbí idea Jana Mühlfaita, že prosperující budou ta odvětví, kde se budou vyrábět myšlenky. Jinak to prostě nejde.

Poděkuji vám za pozornost a na závěr zase ten akcent do oblasti vzdělávání. Pokud se trvale vzděláváte, hovořil pan děkan o trvalém, celoživotním vzdělávání. Já bych to opravila, ještě: učení se. Pokud se trvale vzděláváte, princip je stejný jako na dostizích. I minimální rozdíl ve výkonu znamená fatální rozdíl ve výsledku.

 

Dana Drábová: Zaznělo tady několikrát, že energetika je obor, který je konzervativní, kde určující křivky, inovační křivky jsou dlouhé. Svým způsobem i naštěstí, protože některé technologie, zejména tam, kde se pracuje s velmi vysokou koncentrací energie, si tento konzervativní přístup více než zaslouží. Ale ono se to odráží i na tom, do jakých potíží jsme se teď dostali z hlediska dostatku znalých motivovaných a odpovědných lidí, kteří by energetickou káru tlačili dál i v dalších desetiletích. Podle mého názoru prostě sklízíme plody toho, co bylo zaseto v 80. a u nás i po společenských a ekonomických změnách v 90. letech, kdy se na technické obory a na energetiku začalo nahlížet jako na něco trpěného, bez čeho se vlastně obejdeme, co můžeme nahradit např. tím, že energii budeme dovážet. V té době, protože jsme také netrpěli nějakou zvláštní energetickou nouzí, ani nebyla v nějakém bližším dohledu, tak to bylo velmi snadné a bylo to svým způsobem i moderní, tímto způsobem se k technickým oborům chovat. Ale když se takto začnou chovat společenské elity a začnou tyto názory opravdu důrazně proklamovat, tak potom se asi těžko můžeme divit, že za 20 let jsme v situaci, kdy se nám tu projevuje generační propast. Jakby ne, když ty společenské elity prostě nepovažovaly za nutné ohodnotit význam a prestiž takovýchto oborů. A když tyto obory byly víceméně automaticky z té sbírky elitních přitažlivých oborů z budoucnosti vyřazeny.

Myslím si, že teď je úkol všech, kdo mohou v tomto státě o něčem rozhodnout, jim ale velkým kalupem tu prestiž vrátit a ukázat mladým lidem, že to nejen má smysl, ale že se tím docela dobře a zajímavě po dobu své pracovní kariéry uživí. To není jednoduché. Zatím si to uvědomuje z větší části jen skupina profesionálů v technických oborech obecně, a v energetice zvlášť. Akce, které se dějí, jsou akce zezdola nahoru, které mohou mít svůj význam, ale nikdy nevytvoří celkové pozitivní prostředí.

Podle mého názoru nastal čas na to, aby se ten pohyb bottom-up, zezdola nahoru, přeměnil a nebo byl doprovázen i tím, že se půjde shora dolů jasnou formulací energetické politiky, priorit, jasnou formulací toho, že ti, kdo s energetikou a technickými obory spojí svou kariéru, tak opravdu dělají věc, která má smysl a která je uživí.

 

Ing. Jaroslav Neužil, Český svaz zaměstnavatelů v energetice: Mám pouze dvě poznámky. Jednak k tomu, jak tu bylo řečeno, že je potřeba technické obory propagovat již od mateřské školy nebo od ZŠ. Ale neodeznělo tu to, že by se neměla zatracovat matematika, fyzika. V poslední době se v podstatě bere matematika jako něco zlého, co by se mělo vyřadit třeba i z maturit. A to si myslím, že je špatné, protože základ pro technické obory a vzdělávání je matematika. A samozřejmě i matematika podporuje logické myšlení. To je jedna poznámka.

Druhá poznámka. Pan ředitel Portužák tady říkal, že hospodářská sféra by měla koncipovat nebo určit, jak by měl vypadat profil absolventa technické školy v dlouhodobém horizontu. Myslím, že toto mohou hospodářské organizace udělat pouze tehdy, pokud jsou schopny zpracovat dlouhodobý strategický plán nebo plán svého strategického rozvoje.

A tady bych se chtěl obrátit na zde přítomné zákonodárce. Aby toto mohly hospodářské organizace splnit, aby si mohly zpracovat dlouhodobý strategický plán, je potřeba, aby se pohybovaly ve stabilním strategickém prostředí, které je dáno neměnnou energetickou politikou. A samozřejmě by nemělo docházet k častým změnám legislativy. Ať zákonů tak zejména prováděcích předpisů. Takže pokud nebude stabilní podnikatelské prostředí, velmi těžko budou moci hospodářské organizace zpracovat své strategické plány. A na základě toho formulovat požadavky na dlouhodobé vzdělávání.

 

Josef Bacílek: Dobrý den, dámy a pánové, jmenuji se Josef Bacílek, učil jsem 40 let na elektrotechnické fakultě. Dovolte, abych tu položil v souvislosti s tím, co bylo řečeno, otázku, kde se braly ty zlaté české ručičky.

V mé generaci a v generaci předcházejících dědili synové, děti, zaměstnání po svých rodičích. Proto hned, jak nastoupily do školy, kantoři v místě školy volili způsob výuky, seznamování dětí s prostředím, jaké technické a hospodářské prostředí je obklopovalo. Toto v posledních 40 letech v podstatě zmizelo. My to opravdu musíme nahradit změnou výuky v mateřských školách, změnou výuky k reálnému životu, změnou výuky k technickým prostředkům.

A zmíním se ještě o jedné oblasti a to o oblasti komunální. Ve městech, na sídlištích, vypořádávajíce se s problémy znečišťování parků, pískovišť, mnohé komunální systémy přišly k jedné věci, že prostě ta pískoviště zrušily. Tím se domnívaly, že zrušily nepříjemný problém.

Chtěl bych se ještě obrátit na pana inženýra, který mluvil o Merkuru. Nepotřebujeme jenom účelové hračky pro ZŠ, SŠ, ale potřebujeme v prvé řadě vhodné hračky, které budou podporovat tvořivost pro školy mateřské.

 

Ing. Miloslav Vítek: Jmenuji se Ing. Vítek, neptejte se mě teď na to, co dělám. Ale moje praxe životní byla asi taková: pracoval jsem na obohacování uranu, později na těžbě černého uhlí, na jeho úpravě na koksovnách, dělal jsem vojenského inspektora řadu let, takovéto všelijaké funkce jsem prošel. A v 90. letech jsem měl zachraňovat Ostravsko-karvinský revír, když všichni tvrdili, že uhlí už není třeba. Inženýry pomalu není třeba, všichni prostě dělají jen na životním prostředí atd. No, dal jsem se do tohoto úkolu, ale nejdříve jsem si položil otázku – proč v době, kdy já jsem si myslel, že to bude nejvíce třeba, bylo zrušeno ministerstvo energetiky u nás? Bylo by to možná v pořádku, kdybych na ministerstvu průmyslu našel alespoň někoho, kdo by se skutečně energetikou ze začátku 90. let uměl pořádně zabývat.

Dostal jsem se do komise na rozvoj energetiky právě na tomto ministerstvu a tam jsem zjišťoval neustále, že to není to, co si já myslím. Pořád jsme si jen organizovali nějaké zahraniční konference apod. Ale abychom řešili skutečné úkoly, o kterých se tu dnes mluví, a velice pěkně se o nich mluví a moc mě to těší, škoda, že je mi už tolik roků, tak bych tu jen připomněl z toho technického hlediska, že tady ještě vidím i možnost využívání synergického efektu. Padl tu totiž jeden poznatek, že člověk by neměl mít klapky na očích a znát jen ten svůj úzký obor, byť velmi dokonale. Ale člověk, který by měl něco nového přinést, by měl znát něco také z těch ostatních oborů.

Mně se to trošku podařilo, studoval jsem tady v Praze také chemickou technologii, takže mi to pomohlo k tomu, abych začal provádět v době, kdy se u nás dělala plynofikace, uhlofikaci cementáren. Mnohým z vás to nic neřekne, ale mnozí z vás, kteří se v tom vyznají, poznají, že to byl veliký ekologický efekt. A zároveň synergický efekt, kde jsme splnili jistý ekologický úkol a na druhé straně se tím získaly velké prostředky. Jinými slovy, efektivnost cementáren se natolik zvýšila, že nakonec vidíte, že moc jich v ČR nebylo zrušeno.

Došel jsem až tak daleko, že jsem dokonce udělal velkopokus na základě svého patentu na spojení procesu výroby energie a výroby cementu. To už nebyla jen cementárna, kde jsme používali uhlí, ale už to byl vyšší stupeň. Udělal jsem velkopokus v Kladně, který se téměř povedl. Nepovedl se v tom smyslu, že se ta teplárna už rušila a nemohl jsem to všechno dokončit. A také proto, že na ministerstvu o to nebyl vůbec žádný zájem. Všichni to pochválili, ale když jsem se ptal, kdy budou peníze na tyto věci, tak nic.

Nebudu více zdržovat, protože čas spěchá, ale myslím si, že to, co jsem tu dnes slyšel, bylo moc pěkné, a zakončeno to bylo Baťovými poznatky. Já jsem Baťu poznal z literatury, až když mi bylo tak 50 let, před tím jsme se k tomu nějak moc nedostali. A najednou jsem zjistil, že se spojily mé životní poznatky přesně s tím, co pro nás Baťa připravil a co kde o něm bylo napsáno a co tu bylo dnes pěkně a stručně a jasně řečeno.

 

Panel třetí: Formulování závěrů

Petr Otčenášek: První konstatování, které můžeme udělat, že lidské zdroje v energetice jsou skutečně hrozbou a výzvou. To tady zaznělo v obou těch blocích, protože pokud se nevzchopíme, pokud se nevyznačí jasné směry rozvoje české energetiky, zajištění paliv, technologií, přenosu, odpadů, vztah k ekologii a ekonomice, tak se může stát, že celá záležitost skončí tím, čím hrozí řada ekonomů, tzn. kolapsem. Je to zároveň výzvou, a to výzvou pro školy a průmysl.

Řekli jsme, že školy by měly vychovávat kvalitní odborníky, a nemluvím tu jen o VŠ a SŠ, protože dělnické profese jsou rovněž významné a v některých směrech i rozhodující. Na tu věc je potřeba sáhnout. Jak se dívám na vás, tak to nemusím zdůrazňovat. Takže výzva to je. A ta výzva nejbližší je pro naši politickou scénu, protože téma, které paní místopředsedkyně Gajdůšková vybrala, je nanejvýš aktuální.

Energetická bezpečnost ČR závisí na světové a evropské úrovni využívání zdrojů a paliv, na její transformaci, přenosu a využívání, a to v rámci, který je dán ekonomikou, technologií, ekologií a bezpečností. Při této příležitosti konstatuji, že se mi zdá, jak tady sedíme, že trošičku podceňujeme tu bezpečnostní záležitost. Já nebudu mluvit o energetické bezpečnosti. Já se vás ptám, jestli jsme si jistí, co by se stalo, kdyby se na 7 dní v ČR v listopadu nebo v prosinci zastavily dodávky elektrické energie a plynu. Viděli jste v naftové krizi roku 1970 obrázek prázdných německých dálnic. Co to znamenalo? Že někde zboží bylo a jinde chybělo. Někde umírali lidé a jinde byli doktoři, kteří byli schopni jim pomoci. Čili to berte tak, že tady chybí celá složka lidí, kterých se bezpečnost energetiky týká.

Vědecké poznání a uplatnění technologií je vázáno na kvalifikované lidské zdroje v energetickém hospodářství.

 

Josef Janča, Bankovní institut: Jen u toho minulého bodu o té bezpečnosti. My připravujeme na VŠ rizikový management. V rámci energetiky, i když se tento rizikový management učí také, tak ale pouze okrajově. Učí se, že rizikový management je v celé škále profesí. Víme, že je to v rámci veřejné správy, víme, že i v rámci energetiky. Čili propojit celý tento systém do řízení rizik i energetických tak, aby se to přednášelo i na VŠ. Takže to bych jen rád doplnil do této oblasti.

 

Petr Otčenášek: Ta poznámka je skutečně velmi významná, jsem rád, že se tu objevila.

Kvalifikované lidské zdroje v energetickém hospodářství, čímž samozřejmě nemyslím jen provozovatele a techniky, myslím tím celé spektrum, o kterém jsme mluvili.

Další věc: investice do technologií v energetice jsou charakterizovány 40 letými cykly, ale investice do vzdělání rovněž 40letými cykly. Jestli se na tom takto můžeme shodnout? Protože pokud se někdo rozhodne, že obor bude s láskou pěstovat, tak to je rozhodnutí celoživotní, ke kterému je potřeba jistým způsobem dospět a připravit podmínky.

Udržení rozvoje českého energetického hospodářství včetně uhelných obnovitelných i jaderných zdrojů vyžaduje zdroje. Já jsem tady vyjmenoval tyto tři zdroje a hned bych při té příležitosti řekl, že dosti často slýcháme něco o nových zdrojích. Dámy a pánové, jsem docent aplikované fyziky. Já nevím o žádném novém zdroji. Možná, že je to moje nevědomost, moje slabost, já vím o tom, že odteď za 50 let budou v kosmu solární panely, které vytvoří pole dejme tomu 5x5 km, kde se bude pomocí decimetrových vln energie přenášet na zem. Teď

jsem něco řekl a vy mi můžete říci, odkud to vím. A já řeknu, že z literatury. Ale to není věc, která by se nás týkala. To je nový zdroj. V tomto smyslu žádné jiné zdroje nemáme. Máme fosilní, obnovitelné a jaderné. Ať už do těch jaderných započítáme jadernou fúzi nebo ne.

Vyžaduje to odpovědnost politiků pro dosažení politické shody. Dámy a pánové, já jsem byl za garanta v Pačesově komisi a mohu říci, že jsme měli dodat podle mého názoru stručný 1,5stránkový text, k tomu 40stránkovou důvodovou zprávu a k tomu třeba tunu příloh. Já si myslím, že byla škoda, že jsme to nedokázali. Ale pracovali jsme tam s kolegou Vlkem oba. A ty víš, že jsme dělali, co jsme mohli. Prostě když něco nejde, tak to nejde. Takže proto mluvím o politické shodě, protože ta otevře cestu nejen k  technologiím, ale také k  lidem. Pokud někdo bude vědět, že jaderná energetika nebo uhelná energetika je prokletá, tak proč by doporučoval svým dětem, aby na to šly?

Další konstatování – kvalifikace další generace odborníků pro celé spektrum profesí nezbytných ve využívání energie. Toto se vyžaduje. Takže prosím vás, nesoustřeďujme se jen na inženýry strojní a elektro. Tady je potřeba, aby se do toho zapojilo celé spektrum, konče ekonomy a finančníky, nebo jimi začínaje, a samozřejmě s ohledem na přírodu. Takže tam jsou potřeba geofyzici, geologové, jsou tam potřeba přírodní vědy. A ti všichni musí za energetiku přejmout odpovědnost.

 

František Hezoučký: Já nebudu vystupovat za svou firmu, asi by neuvítala, že se pletu do takovéto politiky.

Já bych rád k tomu předcházejícímu bodu. Vy jste hovořili i v těch předcházejících debatách o tom, že se stále přepracovává energetická politika. Ona se přepracovává, ale v podstatě zůstává stále stejná. Těch pár modifikací, které tam jsou vždy, aby se uspokojila politická ambice někoho, je zbytečná. Je zapotřebí, bylo by dobré, kdyby tam zaznělo, že politická shoda by měla být na tom, že je jedna jediná energetická politika státu a že je čas na to ji realizovat a ne o ní pořád diskutovat a mudrovat. Energetická politika státu by se neměla stávat politickým bojem mezi stranami.

 

Petr Otčenášek: Informovanost veřejnosti, to je záležitost, které jsme mnoho dlužni. Když se zeptáte souseda, co si myslí o energetice, tak se udivíte.

Aktivně se podílet na formování evropské energetické politiky, to je poznámka pana komisaře Špidly. Já si myslím, že je na místě, ale může se dít jen tehdy, když budeme mít lidi, kteří to budou dělat. Problém energetiky není řešitelný uvnitř oboru, je potřeba respektovat sociální aspekty v širokém oboru.

A konstatování, které je velice závažné, v ČR chybí vrcholný orgán, který by byl zodpovědný za rozvoj energetiky. Ministerstvo paliv a energetiky zmizelo. Já si myslím, že je to diskutovatelné, ale prosím vás, zkusme najít lepší formulaci.

Myslím si, že to, co je tady upsáno, v podstatě říká, že je potřeba využít tu vzdělanost ve prospěch konkurenceschopnosti, ve prospěch dobré pozice českého státu. To, že se to netýká jen škol, že je to záležitost vás, jak tady sedíte, protože pokud ty lidi nepřijmete, nezaměstnáte, neuděláte z nich řadové a potom špičkové odborníky, tak skutečně končíte. Přesto musím říci, že role VŠ je nezastupitelná. Pokud kvalitní VŠ nepřipraví nikoho na vzdělávání, tak se můžeme všichni roztrhnout a nebude to tak. A to formulování zřetelné energetické strategie je podmínkou pro získání kvalitních zájemců.

Já si myslím, že vy ty výsledky dostanete, a to je v podstatě v jádru to, co jsem chtěl říci. Pro nás je ctí, že odborníci jako vy přišli sem, a my bychom vás chtěli využít k tomu, abyste vyřkli to, co vyřčeno nebylo, to, co by eventuálně mělo být zaznamenáno v tomto dokumentu. A já si myslím, že paní místopředsedkyně se potom vyjádří k tomu, jakým způsobem tento a další materiály budou využívány, protože my jsme se tady nesešli proto, abychom se rozešli. My jsme se sešli proto, aby z toho něco vzniklo. Takže prosím o jakékoli diskusní příspěvky z vaší strany, návrhy, námitky.

 

Řečník: Já bych navrhoval k celému tomu, co jste říkal a četl, aby tam byl ještě jeden bod, a totiž rozvoj technologického vzdělávání od mateřské školy až do 100 let. O tom jsme tady mluvili celou řadu příspěvků, myslím, že to by v tom dokumentu mělo zaznít také.

Josef Janča: Jsem z Bankovního institutu VŠ, je to první soukromá VŠ a asi se divíte, proč je pozván sem zrovna Bankovní institut. Hovoříme tu o financích a my právě učíme ty energetiky apod., jak financovat řízení apod. Čili si myslím, že je to velice spojená nádoba.

Když vznikla velká zadluženost občanů tohoto státu, vznikla finanční gramotnost. V tu ránu se všichni spojili a všichni učí finanční gramotnost od mateřské školky až po univerzitu 3. věku. Proč bychom neučili i energetickou gramotnost? Myslím si, že tenhle problém je tady už delší dobu než problém finanční gramotnosti. Takže jde o to spojit jak výrobní firmy, tak instituce, které se tím zabývají, a vytvořit projekt, který by byl třeba financován z grantů EU, který by zabezpečoval tuto výchovu v energetice.

Myslím si, že tady možnosti jsou, jen je nutné najít osoby, které to završí, projekt připraví a nějakým způsobem trošku posunou věci dopředu. To je mé doplnění k té gramotnosti, protože si myslím, že je velmi důležitá.

A když už jsem tady, tak tady zazněla ještě jedna otázka. Já jsem dřív projektoval v investicích. Když jsme dělali investiční celky apod., vždycky tam byly uvedeny peníze na vzdělávání. A peníze to byly vždycky nemalé. Tím, jak vznikají výběrová řízení apod., tak se projekty prostě očesají o finance. A kde se očešou finance jako první? U vzdělávání zaměstnanců, nebo u nových oborů, které vznikají. Čili mělo by se požadovat, aby při schvalování investičních nabídek apod. byla určitá část, nějaké procento z té celkové částky určená na vzdělávání. Myslím si, že to je to, co tam teď chybí. Není tam tolik peněz, aby lidé byli kvalitně vzděláváni v  technických oborech.

 

František Hezoučký: Zaznělo tu, že jednotlivé politické strany nemají poradce pro energetiku. Domnívám se, že Pačesova komise ukázala, že poradci jsou a jsou společní pro všechny strany. Nedovedu si představit, že budu mít sociálně-demokratickou energetickou politiku a že budu mít odéesáckou nebo komunistickou. Můžu mít zelenou politiku, která trošičku zavírá oči před některými fakty, ale také mají v mnohém pravdu. Myslím si, že se ukázalo, že existuje jedna energetická politika.

Potom, když budou mít strany vhodné poradce, kteří by dejme tomu vedením stran udělali krátkou „nalejvárnu, co to je ta energetika“, tak snad bychom mohli od politiků očekávat, že budou umět rozhodnout. Protože oni rozhodují mnohdy skutečně bez znalosti věci. Mohl bych uvádět ze své minulé práce, jak se někteří vysoce postavení politici v Senátu divili, že např. ČEZ, kde jsem pracoval po více než 40 let, není zodpovědný za „šetření energie“, ale že je zodpovědný za „pokrývání spotřeb“. Tak to bylo. Je to trošičku taková ta naivita, která je dána jediným oborem. Já to nikomu nevyčítám. Je potřeba s těmi lidmi hovořit.

Zaznělo tady od pana profesora Hrdličky, že v energetice nelze slevit z  nároků na vzdělanost. Na druhé straně se paní profesorka Petříková zmínila o tom, že se mají odstraňovat duplicity. Já vím ze své zkušenosti, že dobrý energetik, inženýr, roste 10 let. Když se má od koho učit. Tzn., že tu musí být překrývání předchozí generace s nastupující generací. Není možné racionalizovat tím způsobem, že lidi propustíme do penze a nabíráme nové. Tam vzniká ne generační, ale obrovská znalostní propast, mezera. A mohu říci, že třeba ve Finsku - přeci jen je to ustálenější a mnohem osvícenější společnost a já se omlouvám těm, kdo se počítají do osvícené společnosti - si v elektrárnách drží starší lidi, kteří už jsou v penzi, jako poradce ředitele, kteří mají právo veta při rozhodování mladších, kteří jsou už na pozicích. A ti mladší jim musí předkládat svá řešení ke schválení. Ten starší člověk jim řekne „tady bys narazil“.

Spousta věcí nelze stavět zdola. Když budete stavět cokoli na bázi dobré vůle zaměstnanců a nebude to mít pochopení a odezvu shora, tak to bude jen zbytečná a frustrující činnost. Já jsem napsal v roce 2006 k bezpečnosti jaderné energie, je to číslo 1112, pokud si to někdo budete chtít přečíst, o bezpečnostní kultuře. Tam je z toho zřetelné - je to na základě zkušeností z elektráren z USA a z Kanady – že bezpečnostní kulturu lze shora jen zničit nebo budovat. Budování trvá dlouho, zničení krátce, jako každá destrukce.

 

Vladimír Vlk: Mohu Františkovi Hezoučkému potvrdit, že je to skutečně stoprocentní, že by se v energetice měly zkušenosti předávat z generace na generaci. Bohužel žiji teď ve skepsi, že teď už se udělala nějaká trhlina, mezera, takže vlastně nově nastupující generace nebude mít od koho přebírat zkušenosti.

Ale chtěl bych se vyjádřit k  poradenství. Ono to nebylo míněno, že každý politický subjekt by měl mít svého poradce. Pokud ho má, pokud tam má energetika, tak je to jen dobře. Ale mám zkušenosti nezávislé energetické komise, že jsme se tam sešli za nějaké subjekty a nakonec můžeme všichni potvrdit, že jsme se shodli. Byli jsme tam převážně energetici. A ti uvažují racionálně. Jsou různé pohledy na energetiku, ale energetika je jednotná, je jedna a nedá se formulovat různě. Ale bohužel, co nastává za situaci, že přes politické subjekty je energetika a energetická koncepce definována podle jejich nějakých vizí. Mám tím na mysli, že by si měli vzít skutečně nějaký poradní orgán, jakým byla nezávislá energetická komise. A ten by měl mít plnou hodnotu a měl by umět v těchto věcech politikům poradit.

 

Alena Gajdůšková: Já si dovolím říci pár slov za politiky, protože toho ne zrovna dobrého na naši hlavu teď padlo dost. A musím přiznat, že si to mnohdy zasloužíme. Ale na druhou stranu, myslím si, že jak my, tak i veřejnost, si musíme být vědomi jedné věci: Že politika nemá mluvit lidem do každodenního života.

A v tom, byť jsem sociální demokrat, dávám zapravdu částečně i pravicovým stranám. Nás lidé volí v očekávání, že budeme připravovat podmínky, že budeme vidět také do dalekých horizontů.

Proto se tady dnes bavíme o energetice. To jednotlivý člověk neumí ovlivnit, neumí udělat. Proto máme systém politických stran, proto máme ten politický systém, proto nás lidé volí, proto je zde jakýsi stát. Promiňte mi, že říkám elementární záležitosti, ale to, co tady znělo, mi připadalo, jakoby se zapomínalo na tento kontext.

Každý politik musí být v tom dobrém slova smyslu generální činitel, protože právě proto, abychom dokázali vidět hodně do budoucnosti, musíme znát i široké kontexty. Asi skutečně nejfundovanější člověk nebo jeden z nejfundovanějších je Vladimír Špidla, který také zná historii a ví, že to vše už tady někdy bylo. A že když se něco udělá, jak to potom může dopadnout.

Takže nemohu souhlasit s  výtkou, že mezi politiky není člověk typu úzké specializace energetik. Zvláště, když on tu je, Jirka Bis tady mezi námi dnes i seděl. Ale rozhodně souhlasím s tím, že musíme poslouchat odborníky, kteří jsou skutečně experty v tom nejsilnějším slova smyslu. A to je, myslím si, náš úkol. Zároveň je potřeba si být vědom toho, že není možné dělat věci jen z  úzkého pohledu, ale že je potřeba vše vidět v  širokých souvislostech a kontextech i dlouhodobých horizontech. To bychom měli my politici umět. Jestliže to neumíme, pak jsme špatnými politiky. S tím souhlasím.

 

Petr Otčenášek: Myslím, že přihlášení k politické zodpovědnosti za budoucí vizi je jedna z věcí, kterou si můžeme odnášet z dnešního semináře.

 

Roman Portužák: Poprosil bych všechny, ať hovoří o státní energetické koncepci. Není to energetická politika. To slovo „koncepce“ i v  zákoně o hospodaření energií. Je tam zcela záměrně, aby se energetika pokud možno odpolitizovala. Samozřejmě i aktualizace, která se připravuje, má ambici být apolitická, mít dosah 30–50 let, což je několikanásobně déle než jedno volební období tak, aby to energetika ustála, protože co čtyři roky není možné dělat nějaký veletoč.

Za druhé, v závěru mé prezentace jsem dal nějaké návrhy. Ty jsem předal i formou návrhů závěrů. Samozřejmě bude záležet na organizátorech. A zase se k něčemu přiznám, že návrh jsem vlastně vytáhnul z rozpracování části týkající se lidských zdrojů v  aktualizované státní energetické koncepci. Takže tak nějak s tím počítáme.

Samozřejmě je třeba vidět věc v  časovém sledu, že nejdříve koncepce musí být nějakým způsobem přijata a pak headline, heslo, zpracovat systém dlouhodobého nebo celoživotního vzdělávání, to je vlastně úkol do dalšího období.

 

Řečník: Změna je zapotřebí jak v přístupu podniků, tak VŠ, ale také vlády čili politiků. Já bych je z toho nevyjímal.

Nedostatek v energetice tady už byl diskutován mnohokrát. Já jen zdůrazňuji, že ten nedostatek v energetice je v celém světě. Např. chybí 40 % odborníků ve všech západních zemích a dokonce vláda USA vyhlásila oficiální, ač to tak neříká, brain drain, tzn. nábor odborníků do energetiky. Je to oficiální záležitost. A tady vidím ohrožení pro naši energetiku, protože víte jistě, že to, co se tu konstatuje, že studenti nejdou studovat inženýrské obory, platí bohužel v celém světě.

V získávání odborníků je potřeba připravit novou strategii jak ze strany škol, tak ze strany podniků. Jen taková drobná informace. Ve Velké Británii absolvuje za rok pouze 60 studentů z energetiky.

Jestliže se podíváte na tento graf (viz prezentace v příloze), který jistě všichni znáte, tak ten nám ukazuje materiální stránku, která v energetice existuje. Tzn. rozpor a rozdíl mezi zdroji a spotřebou. Zde je vidět spíše ilustrace toho, že je zapotřebí JE Temelín. Tento graf ukazuje materiální stránku, ale on ve skutečnosti podobný graf bude existovat, až se zpracuje v oblasti personálních zdrojů. Tady už o tom bylo hovořeno.

Jen bych si dovolil říci své mínění. Myslím si, že těch 40 let je dlouhá doba. Mám pocit, že 15 let na obnovu odborníků by stačilo. Za 5 let absolvent vyjde, za 10 let se zapracuje. Dnes je ten čas kratší, než býval.

Jestliže říkáme něco o vědomostech, zkušenostech a znalostech v energetice, tak si dovolím citaci z jedné mé knihy, kde se říká, že „znalosti jsou nevydobytelné ani násilím“. A doplňuji slovo „z energetiky“, to tam původně nebylo.

My dnes nevidíme nebezpečí, které bude za 10, 15 let. Ovšem lze to přirovnat k pocitu žáby, které když ohříváte vodu, tak ona se přizpůsobuje, přizpůsobuje a neuteče, až se uvaří. Čili ta naše společnost možná, když nezareaguje včas, může se něčeho takového dočkat.

Všichni tady říkáme, že by studenti měli jít studovat inženýrství. Ale proč? Co člověk má rád ve svém životě? Za prvé potřebuje jakýsi prostor pro uplatnění a jakousi svou možnost leccos ovlivňovat. Jak je na tom inženýr? Inženýr je střední kádr. Nahoře má manažery. On pracuje konkrétně, má plnou zodpovědnost a dole má realizátory. Čili inženýr je ve velice těžké pozici. Profesor Höschel, známý psychiatr, říká, že nejvíce duševních potíží mají inženýři, kteří jsou v reálném světě, v reálné pozici. Čili střední management.

Za druhé, inženýr, neboli každý člověk, potřebuje jakési uznání. Když se díváte na film, tak každá klapka je tam vyjmenována mezi lidmi, kteří se na tom podíleli. U inženýrského díla jednou za čas vidíte architekta.

A pak je tu třetí oblast, která je, jak se říká, až v první řadě, a to je finanční ocenění. Myslíte si, že to finanční ocenění inženýrů odpovídá jejich těžké pozici? Ovšem taková je doba. Ona je taková ale i v zahraničí.

Jaké jsou tedy bariéry, proč nejít studovat inženýrství? Zaprvé je to obtížnost, jsou to kvantitativní vědy, a je to dlouhé zrání. Netrpělivost mladých znáte. Všichni vidí před sebou ty, kteří jsou úspěšní, mají řadu příkladů v manažerských pozicích apod.

Odpovědnost, o tom už jsem mluvil. Jaká je odpovědnost a jaké jsou odměny? Když dělník udělá zmetek, tak ho zaplatí. Když inženýr udělá zmetek, tak ho zaplatí též, když to někoho zabije, tak jde bohužel do vězení. Máme řadu příkladů. Já jsem měl kolegu, který seděl vedle. Stalo se toto a byl půl roku ve vězení. Co pak, když udělá chybu manažer? No, dostane zlatého padáka. Co když udělá chybu makroekonom? No, tak ji za měsíc opraví. Řekne, že to bylo 0,8 a ono to bylo 1 nebo 1,2. Takže vidíte. A politik? To také víme. Takže vidíte u těch mladých, jaké my jim dáváme příklady.

Anonymita, i o tom už jsem hovořil. Takové uznání, jaké mají zpěváci, ti mladí bohužel vidí jen to pozlátko. Ono to tak jednoduché není, ale tak to vidí. Ale co říkají mladí? Říkají to, co třeba ti umělci v televizi: „Matematiku, z té já jsem propadal, to byla legrace atd.“ Ale nikdo už neřekne, že neví, kdo to byl Shakespeare, nikdo už neřekne, že nezná společenské vědy. Takže vidíme, že příklady nedáváme dobré.

Jaké jsou plusy? Ono všechno nejsou mínusy. Perspektivu zatím ukazujeme slovně. Chtělo by to tu perspektivu ukázat i reálně. Já vím, že to je poměrně těžké, ale přeci jen je to dobré.

Inženýrské vzdělání, bych řekl, to technické, má výhodu. Technik může kdykoli dělat ekonoma po určité době studia. Řekněme, že je to 1,5 roku studia, což mu stačí, což jsou běžná studia v Americe. Naopak to nejde. Ekonom už toho odborného inženýra dělat nebude nikdy.

Další výhodu má inženýr v tom, že když se projde po světě či po republice, tak vidí svá díla. A ta díla jsou měřitelná. A když to všechno funguje a pracuje, tak je z toho radost. Tady už dál o tom hovořit nebudu, to by byla další přednáška o tom, co by měly udělat podniky pro školy. Já jsem už jednal s ČEPS, s ČEZ a dalšími podniky. Připravujeme tzv. POP studia. POP je Projektově orientovaný program. Není to o zpívání.

Energetika se neobejde bez renesance vzdělávání. Ta může spočívat i v tom, že suché vzdělávání inženýrů potřebuje tvořivost, potřebuje i humanitní pohled, protože máme každý levou a pravou hemisféru mozku a potřebujeme je zaměstnat obě. Možná, že je dobré je propojit. Myslím si, že je to perspektiva pro další projekty vzdělávání. A to také oživí to inženýrské studium.

A protože všechny složitosti vedou posléze k rozkladu, tak si myslím, že je potřeba k tomu přistupovat jednoduše, vytýčit hlavní programy, hlavní části a na ty se zaměřit.

Tady už je jen konstatování, citátů tu už bylo více. Čili „investice do vědění nesou nejvyšší úrok“, Benjamin Franklin.

 

Jaromír Kříž, firma Merkur: Ještě krátce se vrátím, protože jsem neměl možnost dokončit tu hlavní myšlenku, která byla.

Chtěl bych zde vyzdvihnout, protože se tu o vzdělání mluvilo strašně moc, o přípravě technické tvořivosti mládeže. Chtěl bych to jen vyzdvihnout na tom, jak studenti z gymnázia z Litomyšle získali na světové soutěži v USA 1. místo, kdy vyhráli se svým robotem nejlepší umístění z 1500 soutěžících ze 67 zemí celého světa a porazili takové velmoci v robotice a kybernetice, jako jsou USA, Japonsko a další vyspělé země. Proč to říkám? Protože všichni začínali u Merkuru. Nechci to bagatelizovat, ale je to fakt, začínali na Merkuru, byli vedeni školou, gymnáziem a dospěli do nějakého stadia. A pokud se nemýlím, pan děkan strojní fakulty sice už odešel, ale vím, že si pozval studenta, který se hlásí na ČVUT a už s ním dnes mluví o tom, že bude spolupracovat na vědecké práci. To je jedna věc.

Druhá věc. V  našem projektu, jsme zapojili a zaktivizovali velmi známou americkou firmu Autodest, která má svůj produkt, programovací a kreslicí program Inventor. Shodou okolností Merkur se jmenoval, než se získal jméno Merkur, také Inventor, což je anglicky Vynálezce. A tato americká firma je schopna přes českého distributora dát do škol multilicence za symbolickou korunu nebo tisícikorunu. To jsou milionové částky, které by tato firma dala našim školám na vzdělání a podporu technické tvořivosti.

Řeknu jeden příklad. Když jsem s  ředitelem pobočky, která distribuuje Inventor v ČR, sešel, vzal si do práce svého syna, který chodil půl roku do základní školy. Posadil ho k počítači a řekl: „Tak a teď mi tu něco nakresli v tom zjednodušeném školním programu Inventoru,“ podotýkám, a on tam skutečně začal kreslit součástky z Merkuru a postavil z toho nějaký objekt. Když jsem se ho ptal, tak říkal: „Ano, já se tomu klukovi věnuji,“ mimochodem, to je také absolvent ČVUT v Praze. Přijde domů, 20 si minut hrajeme, 20 minut si kreslíme a pak mu říkám: „10 minut si teď můžeš hrát hry“. On si nechce ty hry hrát, protože ví, že se uspokojil v tom, že něco tvoří, co má nějakou hodnotu. Myslím, že to je cesta, jak z mladých lidí od ZŠ, SŠ až po VŠ v  dětech získáme zájem o techniku. A o to nám jde, jak to bylo tady řečeno i panem profesorem, technik se musí budovat od mládí.

Komise by měla mít asi nějaký závěr, že by se tato technická tvořivost měla dostat do programů na ZŠ. Pokud to neuděláme, jsem přesvědčen, že by to byl velmi špatný krok, protože nikdy nevybudujeme technicky připravenou mladou generaci, která bude obsazovat místa, která, jak říkají statistiky, budou chybět.

Takže určitě v usnesení komise by měl být nějaký tento závěr. A myslím si, že hlavní nositelé, energetické firmy, by v tom měly nějak pomoci a přispět. To, že jsme už začali spolupracovat s ČEZ, je málo, chtělo by to ještě možná víc, ale určitě to přinese ovoce a zejména to změní situaci v technické tvořivosti mládeže a zájmu o technické obory.

 

Doc. Zdeněk Trojan, předseda Evropské federace inženýrských národních asociací: Chtěl bych říci pár slov z jedné z mých životních pozic, ve které se v tomto okamžiku nacházím. Mohl bych komentovat i z jiných pohledů, zkusím to z toho jednoho.

Jsem šéfem českého výboru FEANI, což je Evropská federace inženýrských národních asociací. Je to asociace, která byla založena v roce 1952. My jsme se stali členy v roce 1995. Dnes prakticky pokrývá celou Evropu, nejen EU. A včetně Ruské federace, která tam je 3 roky, v současné době se doplňují balkánské země. Srbsko se už členem stalo, teď se jedná o Chorvatsku. Slovinci jsou tam už delší dobu.

Ta federace si už při svém založení v roce 1952 dala do vínku být hlasem evropských inženýrů, starat se o inženýry, pečovat o jejich potřeby, zájmy, a také sloužit evropské společnosti.

Má spoustu aktivit. Ty nejvýznamnější jsou vedení indexu vysokých technických škol. My jsme asi rok a půl po vstupu do organizace prosadili provedení akreditace podle systémů FEANI, což byla velice náročná akce, nicméně prakticky všechny vysoké technické školy, jejich fakulty, jsou akreditovány a jsou zapsány v indexu FEANI vysokých škol, který je k dispozici. A pro zaměstnavatele to znamená, že pokud k němu přijde nějaký uchazeč o zaměstnání, tak si může jednoduše zjistit, zda škola, jejíž je absolventem, má příslušnou úroveň. Ty školy mají mít inženýrskou úroveň odpovídající Evropě. Tak to funguje, tak to je. Akreditace se 2x opakovala, byly to spíše takové jednodušší reakreditační procesy.

Absolventi těchto škol mají právo za určitých podmínek po 3 letech požádat o profesní titul Euring. Těchto titulů Euring je v Evropě přes 30.000. Jde o osvědčení, které říká, že jejich kvalita odpovídá požadavkům na evropského inženýra. V naší malé republice je jich dnes 79, 80.

Poslední věc, která se podařila před 2 lety prosadit ve spolupráci s DG Education z Evropské komise, je akreditační systém pro technické školy. Je vytvořena síť akreditačních agentur, které umožňují, aby se VŠ akreditovaly podle jejich principu. Pro nás třeba nejbližší je německá akreditační agentura v oblasti techniky, informatiky a přírodních věd. To je podle mého názoru velice významná věc, a pokud chceme hodnotit VŠ, tak by i to, zda mají tuto akreditaci, mělo být součástí jejich evaluace.

Jaké další aktivity se tam odehrávají? To je hlavní důvod, proč jsem si vzal slovo. Tady se hovoří o celoživotním vzdělávání. I můj kamarád Hrdlička tu měl CŽV jako něco, co následuje po absolvování VŠ. Myslím, že je to určité nepochopení. Celoživotní vzdělávání je to, co se odehrává v člověku od okamžiku, kdy začne brát rozum, až do okamžiku, kdy ten rozum ztratí. Z jakýchkoli důvodů. To, o čem se tady hovoří, je další vzdělávání. A to další vzdělávání startuje tím, že ukončí řádně nějaký stupeň školy, sekundární, terciární, to už je jedno.

Mě také dost překvapuje, že tady u nás se stále hovoří jen o tom LLL, Live long learning a nemluví se o CPD, což je Continuing professional development. Na západ od nás je to naprosto běžný pojem, jehož součástí je další vzdělávání. Ale jde o trvalý profesní rozvoj, o kariéru člověka. Já jsem tady od jednoho z účastníků slyšel stížnost na to, že měl zájem o zaměstnání v Temelíně a že personální pracovnice mu nemohla nebo nedokázala dát perspektivu, říci, co se s ním bude dál dít. To je prostě špatně. S tím se musí něco udělat. A měli by se s tím zabývat i všichni ostatní personalisté nebo vedení všech podniků ať už v energetice nebo mimo ni. Aby byli schopni vypracovat kariérní plán pro člověka, který k nim přijde. Říci mu: „Tohle si musíš doplňovat, dostudovávat, budeš za to mít takové a takové benefity, dostaneš se na takové a takové místo,“ to vám snad ani nemusím říkat, oč jde. U nás to nefunguje. A v evropských zemích to běžně se daří.

Tady se velice často, a nejen tady, hovoří o tom, jak to dobře dělají v Irsku, ve Finsku. No, já hovořím tedy za inženýry a vím, jak vypadá situace v  inženýrských komunitách. V těchto zemích jsou inženýrské organizace velice respektované, uznávané, mají podporu od vlády. Ve Finsku se musí každý rok zpovídat v parlamentu. V Irsku jim na to vláda přidává atd., těch variant je celá řada.

A to je jedna z dalších věcí, kterou bych tu chtěl také říci. Tady se hovoří stále o vztahu maximálně do trojúhelníku, do kterého se to dostává. Tj. zaměstnavatel – podnikatel - škola, a teď se tam objevil jako další subjekt vláda. Ale v těchto zemích, kde to funguje, do toho hovoří příslušníci té inženýrské komunity. Nejen ti autonomní, ale i ti, kteří jsou organizovaní a mají zájem o sebe a své kolegy. Čili podle mého názoru to jsou právě ti lidé, kteří do toho dokážou vložit osobní poznatky a věci posouvat, organizovat, dávat dohromady, říkat, co a jak mají školy dělat.

Jsem přesvědčen, že další vzdělávání je prostě budoucnost. Bez toho dál nemůžeme jít. Mj. také proto, že VŠ musejí jít se svou specializací jen do určitého stupně. Nemohou jít dál do nějakých hlubších speciálních problémů. Samozřejmě, inženýrské organizace spolupracují s VŠ, využívají jejich pedagogy, ale také využívají i lidi z praxe, ze vzdělávacích agentur apod.

A ještě poslední poznámku si dovolím říci. Tady se hovoří o tom, že je málo dětí, které mají zájem o technické vzdělávání. Mě překvapilo, když tu pan děkan Hrdlička hovořil o 15 %, já stále všude říkám, že je to 20 %, která jdou na nějaká technická studia. Jiné země jako Irsko, Finsko, Dánsko, Belgie, tam jejich inženýrské organizace mají propracovaný systém, samozřejmě subvencovaný od vlády, jak pečovat o děti od MŠ. A ten systém zabezpečují, organizují, využívají ho takoví podnikatelé, jako jste vy. A vědí, co je potřeba s nimi dělat. Chodí do škol, mimo školy, zábavu, mimoškolní aktivity, to všechno s nimi dělají.

Já jen chci říci, že všechny tyto zkušenosti tady jsou. Jen by bylo dobře po nich sáhnout a přesvědčit naše politiky nebo spíše exekutivce, aby toto pochopili a šli do toho. Já jsem o tom asi už 2x mluvil i se současnou ministryní, i když tenkrát byla v jiné poloze. To je prostě věc, kterou je potřeba se zabývat a lidi, jichž se to týká, vždyť přeci zaměstnanci, to jsou ti lidé, kterým o to musí jít, aby měli nějakou kariéru. Všem musí jít o to, aby bylo dost zájemců o technické studium.

A úplně nakonec, dovolil jsem si napsat 2x, jednou současnému a jednou minulému prezidentovi, že by se měli zamyslet nad tím, komu dávají státní ceny. Tady se hovořilo o ocenění inženýrské nebo technické práce vůbec. Samozřejmě je to ubohé, občas se něco objeví v tisku, ale na špici by se také občas mezi umělci, politiky a já nevím, kdo všechno ty státní ceny dostává, měl objevit nějaký technik. Za těch 15 let se tam objevili dva inženýři. Kromě nějakého architekta.

Takže spíše něco rýpnutí, něco nabídka.

Bc. Zuzana Šolcová, Asociace energetických manažerů: My si tady všichni povídáme o tom, co bychom mohli udělat, co bychom chtěli udělat, jak VŠ mohou, co mohou podniky. A mně tady na celém semináři dnes chybí jeden zástupce státní správy, a to je ministerstvo školství. Já bych možná poprosila, kdyby se do těch závěrů mohlo dostat, že by i MŠMT jako zástupce státní správy mělo přijmout svůj díl odpovědnosti za stav technického vzdělání našich dětí. A že do té doby, než se to nedostane třeba jako vyšší podpora technického vzdělání do rámcových školních programů, tak se to na školách učit nebude. Proto, jestliže je celý seminář o vzdělávání, tak skutečně tady zástupce MŠMT postrádám. A je zajímavé, že z MŠMT o toto nikdo nejeví zájem.